Novákův nový blog plný novinek

Nebojte se! Všichni dojeli živí a zdraví! To my si jenom občas takhle cestou zablbneme, aby nebylo nůďo, protože to my fakt neradi!
No a co se dělo dál během těch dvou měsíců, kterým se říká prázdniny?
Naše manažerka Evička by mi neodpustila, kdybych se tu nezmínil o tom, jak mě pozvala na Špilas na Veselé paničky windsorské v rámci Letních shakespearovských slavností. Již v pozvání mě varovala, že loni z toho odešla, ale že letos to určitě bude lepší, když jdu já! Jo, takhle přesně to řekla a takhle moc stála o mou společnost a mě to nesmírně potěšilo! Takže jsem vyfuněl kopec na Špilberk, protože jsem samozřejmě nestíhal a přicházel jsem těsně na začátek a Evička mě usadila na kašnu. Nebo studnu? Už nevím. A ono je to asi úplně jedno. Asi po třiceti třech stížnostech, že přes nás někdo nevidí, představení začalo. Jako jo, hráli v tom fakt známí herci, však taky diváci sedící před námi vždycky dali hlavy dohromady, když vyšla nějaká postava a bouřlivě řešili, v kterémže to seriálu momentálně hraje. Evička mi ještě řed začátkem špílu prozradila, že má v kabelce alkohol, abychom si buď zpestřili večer, případně abychom si jím ukrátili chvíli, když to bude nudné. Zhruba po osmi minutách jsem Evičku požádal o alkohol... To jsem ovšem netušil, že tím je MELOUNOVÝ AMUNDSEN. A k tomu neskutečně teplý, protože byl horký letní večer... Dlouho jsem neochutnal nic tak (Evičko, promiň) nedobrýho. Je pravda, že po pár loknutích jsem to tak už neřešil, ale když si tu chuť vybavím ještě dneska, tak mi z toho není nejlépe. Představení Paniček na tom bylo, bohužel, podobně jako Amundsen. Aspoň já je tak vnímal. Takže jsem to chtěl o přestávce zabalit, nicméně Evička a její kamarádky uvaděčky mě přesvědčily, ať si na druhou půlku počkám, že tam bude Kühnův dětský sbor a svítící parohy na hlavě Bolka Polívky... A bylo to tam! Já na tu druhou půlku šel! Ale protože diváci byli po celé představení nadšení a smáli se a plácali na otevřené scéně, nechtěl jsem jim kazit radost. A tak jsem na konci vstal, tleskal vestoje a zvolal: "Bravo!" Bohužel jsem byl jediný na celém velkém nádvoří Špilberku! Jak buranské... Pak už jsem jen Evičce poděkoval za pozvání, ona mi odpověděla, ať se nezlobím, že to bylo stejné jako vloni a odešli jsme vstříc nočnímu Brnu...

Pár dní nato jsem jel na výlet, na který jsem jet chtěl a který mi zůstane v paměti už do konce mého života. Před časem jsme se s Isťou bavili o Osvětimi a došla řeč na to, že bychom se tam chěli podívat. Přiznám se, já už tam jednou byl, ale se školou a všichni známe, jak vypadají ty školní výlety a exkurze. Takže to asi někomu může připadat divné, ale chtěl jsem tam jet ještě jednou. Teď už vím, že už se tam nikdy nebudu chtít podívat. Vím, že se nikdy nemá říkat nikdy, ale tam už opravdu ne. Zkrátka slovo dalo slovo, domluvil se termín a my jednoho dne ve 4:00 ráno se stanem v kufru auta a s termoskou kafe v ruce vyrazili do Polska. Já jsem den předtím detailně nastudoval veškeré informace ohledně prohlídek v Auschwitzu a Birkenau, informace ohledně parkování, vstupného a rovněž ohledně noclehu, neboť jsme chtěli přespat v nějakém polském kempu. Již tedy cestou do Polska měl Isťa první přednášku o Osvětimi z mnou nalezených informací. A protože jsem byl připraven důkladně a ještě důkladněji jsem měl připravené informace ohledně parkování a navedl ho na parkoviště, které bylo nejlevnější v celém okolí, Isťa mi udělil "Řád velkého Šotka!" Právě Šotek totiž doposud vždy byl zásobárnou informací ohledně programu výletů, dopravy a ubytování. Já jsem tento řád pak ještě povýšil na "Řád zlatého Šotka", ale to se nijak neujalo, tak jsem se spokojil s velkým Šotkem a za řád ještě jednou mnohokrát děkuji!
Do Osvětimi jsme přijeli včas, místo na parkování bylo, vstupenky na českou prohlídku jsme sehnali, všechno klapalo tak, jak jsem naplánoval. Až to bylo podezřelé. Však mě znáte... Nicméně do doby než prohlídka začala nás neopouštěl humor a chovali jsme se vskutku buransky. Isteník například ihned po příjezdu na parkoviště před tábor Auschwitz I. vysypal na zem popelník z auta...  Abych nebyl pozadu, i mně se podařil nechtěný husarský kousek. Ovšem mně pro jistotu přímo před vstupem do tábora, kde už bylo shromážděno asi 5 zájezdů. Cestou do Polska jsme totiž v autě poslouchali rozhlasovou detektivku a já jsem ještě přemýšlel o tom, o se tam událo a tak v tu nejmíň vhodnou dobu ze mě vypadlo: "Ty, Isťo, a teď mi teda řekni, kdo je ten vrah?!"
Pak už nás ovšem humor opravdu přešel. Čtyři hodiny jsme spolu nepromluvili, pobrečeli jsme si a byl to opravdu silný zážitek... Nebudu tu psát, co všechno jsme viděli a co všechno jsme se dozvěděli. To sem snad ani nepatří... A navíc, já rád píšu o veselých věcech a o ty není nikdy nouze, takže pokračujeme dál.

Den předtím, než jsem do Osvětimi vyrazili se náš novopečný ženáč Lukáš Rieger loučil se svobodou. A když se Tlapák s Pumlou dozvěděli, že chceme s Isteníkem jet do Polska, dali nám za úkol koupit Riegerovi jako svatební dar nějakou typickou polskou náboženskou věc. Snad každý z vás si pamatuje z polských tržnic ty svítící hodiny s panenkou Marií, křížky všech velikostí a tvarů, portréty světců na tom nejmíň očekávatelném zboží. Proto jsme tedy kývli, že je to jasná věc a že to obstaráme. Už proto jsme potřebovali někde v Polsku přespat, abychom to všechno stihli.
Jak jsem si celý den pochvaloval, že všechno funguje a jak jsem to krásně naplánoval, tak mi jen tak maličko přišlo na mysl, že je divné, že se ještě nic nepokazilo, ale tuto myšlenku jsem opět rychle zahnal a vyrazili jsme směr kemp Rybnik, asi 80 km od Osvětimi, kde jsem pro nás vyhlédl ubytování. 80 km v Polsku trvá zhruba tak dvě hodiny, neboť oni si dost potrpí na dodržování předpisů a především je na každém kroku cedule: UWAGA! A každá ta uwaga uwaguje na různé věci jako třeba remont mostu, remont lesa, zkrátka remont úplně všeho, co se dá remontovat. A poláci se velice rádi neustále v něčem hrabou a rejpou. A hrabou. Nicméně do kempu jsme dorazili a slečna jdoucí okolo nám se zařícím úsměvem řekla, že kemp je zamčény. Isťa se optal, zda jedeme příliš pozdě (bylo cca 18:00) a ona ještě se zářivějším úsměvem odvětila: "Nie. Definitly zamčény!" A konečně to bylo tady... Konečně se něco pokazilo... A já už se bál, že nic nebude jako dřív. Ale protože jsme kluci šikovný, tak jsme si poradili. Domů jsme jet nemohli, protože jsme museli splnit ten obří úkol nákupu panenky Marie. A taky jsme byli po celém dni dost unaveni. Takže mě Isťa poprosil, ať najdu v navigaci nejbližší jiný kemp. Umíte si asi představit, jak asi JÁ ovládám navigaci, kterou jsem nikdy neměl v ruce... Respektive jak já ovládám jakoukoli navigaci, protože já ještě žádnou neměl v ruce... Nicméně, nejenže jsem ji nerozbil, já i našel kemp. Byl sice opět vzdálen několik hodně desítek kilometrů od místa naší současné pozice, protože najít v Polsku kemp je celkově úkol nadlidský, ale kemp to byl a my vyrazili. Byl to kemp s názvem LUCINA. A jak tam jedem a já Isťu prudím neustálým čtením nápisů okolo cest (upozorňuji, že v Polsku je na kažých pěti metrech nápis GABINET STOMATOLOGIA nebo FRYZJER, takže jistě chápete, jak otravný jsem byl), tak já najednou čtu ČESKÝ TĚŠÍN. Nejdříve jsme se oba zarazili, pak se na sebe podívali a pak se rozesmáli. Z mnou nalezeného kempu LUCINA se totiž vyklubal kemp LUČINA v okresu Frýdek-Místek. No, přespali jsme tam, ale smířit jsme se s tím nemohli, protože jsme chtěli spát v Polsku a potřebovali jsme jet na ten nákup, přece... Takže druhý den znovu, směr Polsko. Tentokrát měl Isťa vytipovaná města, kde se konají trhy (rozumějte targowiska). A naše navigace, které jsme už v té době familiérně říkali Mirek, nás opět nezklamala, my jsme se díky ní podívali i na Slovensko, než jsme dojeli na trh. A i na ten správný jsme dojeli až na druhý pokus. Zkrátka navigaci Mirkovi musíme poděkovat, neboť jsme za ty tři dny navštívili celkem tři státy a najeli stovky a stovky kilometrů, abychom pak Lukášovi přivezli jeden dřevěný křížek, jednu panenku Marii na obláčku a jednoho Jana Pavla II. v domečku. Vše v typicky poslkém provedení. Trochu nás mrzelo, že jsme nemohli koupit do břízy vyřezávanou Poslední večeři. Ale to, co jsme koupili bylo taky pěkný. Ježíš, to bylo pěkný!

Jak už jsem na to tady narazil, staly se i tři velmi významné věci v životě našeho divadla:
1) Riedlovým se narodil chlapeček Maxmillian
2) Lukáš Rieger se oženil
3) Šotkovským se narodila holčička Dorotka
Takže se slavilo a slavilo a ještě jednou všem posílám velkou gratulaci!

Téměř na konci prázdnin jsem si ještě dovolil udělat týden volna a bylo to volno báječné, protože jsem si do Brna pozval svoji malou desetiletou ségru Martinku. A fakt jsme si ty společné prázdniny užili, protože během roku těch společných dnů moc nestrávíme! A tak jsme byli v zoologické zahradě, na Špilberku v kasematech, v podzemí, na přehradě, v muzeích, prostě paráda!
Tak to je ona - moje milovaná sestřička:


No a aby mně to nebylo líto:


Jo a tady nás ještě kluci vytáhli na koupálko do Lulče. A než jsem se vyčůral, tak se spolčili s mojí ségrou a doslova mi sežrali pytlík kyselých rybiček. Jenom jednu mně nechali...


No a tím moje prázdniny skončily a já minulé pondělí zahájil divadelní sezónu. Přestože v Buranu hrajeme až 19. září, tak vůbec nezahálíme, máme za sebou přezkušovačku Misantropa, kdy roli Elianty nově nazkoušela Maruška Vančurová a máme už za sebou zájezd do Luhačovic, právě s Misantropem.
Do Luhačovic jsme přijeli všichni takřka mokrý, neboť bylo opět okolo 32°C, v Luhačovicích jsme usoudili, že je ještě větší teplo než v Brně, protože to dělá ten lázeňský vzduch, Kachna mi neustále radila, že když se nebudu hýbat, tak mi nebude takové vedro a Kamila prohlásila, že je celá vyvedřená...
Nemohl jsem uposlechnout rady Kachny, protože se šla stavět scéna. Divadlo v Luhačovicích je sice krásné, ale ne zrovna velké a tak jsem neustále dumali, jak to postavit, aby se to tam vešlo, zatímco Dano Junas zoufale pořeboval fix, aby popsal části scény, abychom věděli, jak se to má postavit. My spocení vedrem, spocení tím, jak jsme přemýšleli, jsme se pustili do stavby scény a Dano získal konečně fix, který mu donesl sám správce divadla. I jal se do toho všeho popisovat části scény, které jsme mu brali pod rukama a řešil s Jardou, jak to správně popsat, tedy, zda se ve slově dolů píše "u" s kroužkem nebo "u" s čárkou. Matějka mu pohotově odpověděl, že tam musí být kroužek, protože je to směrem dolů. "Kdyby to bylo směrem doleva, bylo by to s čárkou", řekl Jarda. A tak se během šroubování a zavěšování propracovali až ke slovnímu spojení "U Újezdu", což bylo pro ně velkým oříškem. Hanzl mezitím podal špatný kus železa a my to museli celé předělávat, po mně se chtělo, abych podal klíče a dvoje kleště, načež jsem se rozčílil, že klíče někdo z divadla vzal a nevrátil a že nechápu, jak je možné, že když jsem balil dvoje kleště, mám teď jenom jedny. Kolegové to přešli mlčením a když byla scéna postavená, našel jsem v tašce sadu klíčů a patery kleště...
Dámská část souboru mezitím vyrazila na kolonádu, neboť Maruška věděla o kavárně, kde dávají ke kávě lázeňskou oplatku zdarma. Kávu nám ženy přinesly, protože se nedala pít, oplatky snědly.
Při přípravě představení jsem rozdělil dámskou a pánskou část suboru do dvou šaten, což jsem během chvilky vyhodnotil jako špatný nápad, neboť jsem netušil, že pouze k dámské šatně přísluší WC. A už vůbec jsem netušil, že když si dáme v šatně textovku před představením, že se jí Vašek Hanzl zúčastní takovým způsobem, že bude konat velkou potřebu a otevře si dveře, aby slyšel své narážky. Během chvilky se dámská šatna stala zcela neobyvatelnou a já dostal vynadáno, proč kolgy rozděluju a že Kachna ještě od rána nebyla čůrat a Hanzl jim furt sedí na záchodě... A tím byl Vašek prohlášen za brzdu zájezdu, neboť od té doby jsme na něj neustále jenom čekali a čekali. A vůbec se mu v ten den moc nedařilo. Cestou do Luhačovic stáhl v jednom z aut okénko, které již nikdy nešlo zavřít, na cestu zpátky seděl v jiném autě, aby neofoukl a v tom autě se po jeho dosednutí rozbilo zavírání kufru. A já měl tichou škodolibou radost, že na tom nejsem sám tak bídně... Poslední věc, která se v Luhačovicích stala je to, že Tlapák prohlásil, že se už nikdy nesvlíkne před ženskejma... Řekl to poté, co v šatně potkal ze sprchy vycházejícího Dana Junase... Ty další věty, které prohlásil snad ani publikovat nebudu... No a Isteník? Ten byl samozřejmě za hvězdu večera. Ihned po představení podával slečnám studentkám rozhovor, zatímco my jsme balili scénu a abychom si toho opravdu všimli, že jde dát rozhovor, tak pro jistotu dvakrát obešel jeviště a jednou hlediště, s pelotonem dívek za sebou. Ale já se na něj nezlobím, že neboural scénu. Já mu totiž po každém představení říkám: "Mistře, máte po výkonu, tak odpočívejte, já to za vás udělám." V Luhačovicích si tuto větu vyžádala i Kamila, neboť jak již bylo řečeno, byla vyvedřená a potřebovala sprchu.
A jak jste si na našich stránkách mohli přečíst, měli jsme v Luhačovících velký úspěch, diváci tleskali ve stoje a já musel našemu šéfovi napsat, že je fakt guru Buranteatru, jak o něm vyšlo v novinách!

No a to je vše! Užijte si poslední prázdninové dny, všem kolegům přeji úspěšnou nadcházející sezónu a školoum povinným přeji šťastný start !

Nene, nová divadelní sezóna neklepe na dveře, ona už přímo vtrhla dovnitř a začíná kralovat. Prázdniny utekly jako voda (mám pocit, že ty letošní opět rychleji než ty předloňské) a my zase začínáme rozjíždět naši bohulibou uměleckou činnost. No a já opět oživuji svůj blog. Však co jsem si už musel vyslechnout, že jsem ještě nic nenapsal... A přitom já vůbec nejsem línej, to v žádném případě, vždyť já taky skoro celé prázdniny propracoval, ale uznejte, že psát blog v době, kdy Isteník píše na pokračování blog svůj o proslulé buranské dovolené, to je zcela zbytečné a marné. A zbytečné! Takže já jsem si pěkně počkal, až přijde moje chvíle.

Již mnohokrát zde a všude možně jinde padlo, že na co šáhnu, to se pokazí, to hoří, zrátka pohromy jsou všude, kde jsem já. I když mám tak trochu radost, že už se objevují další, které jsem nakazil. Viď, Vašku? No nic, k tomu se dostanu až budu psát o zájezdu do Luhačovic. Teď chci říct jen to, že jsem si naivně myslel, že třeba o prázdninách by se mi takově věci nemusely dít. Obzvlášť chci-li se po celoroční práci zúčastnit dovolené, která se plánuje zhruba od února. Přátelé, opět se muselo něco po... pokazit. Předpokládám, že každý kdo čte tento příspěvek už četl příspěvky Isteníka (beztak má víc čtenářů a fanynek) a tak tedy ví o buranské dovolené a o tom, jak jsem se jí nemohl účastnit celé. Že se vůbec pozastavuji nad tím, že mě začne den před odjezdem bolet v krku a že si vůbec můžu myslet, že z toho nic nebude. Pochopitelně, že když jede Novák na dovolenou, tak musí po dvou dnech onemocnět. Rád bych podotkl, že si nestěžuju, to už jsem za ta léta vzdal, já už to jenom konstatuju. Takže jsem na PIVNÍ dovolené pil dva dny ČAJ se slivovicí a ve Zlíně jsem já svou tour zakončil a rozhodl se jet léčit do Brna. Jenže v ten den byl státní svátek proslulé dvojice C&M a autobusová doprava neměla zrovna frekventované linky směr Brno, takže jsem se rozhodl, že si zaskočím na oběd. Jo, bylo to trapný jít jíst, když jsem přes obří rýmu necítil žádnou chuť a přes bolest v krku nemohl jíst, ale stát na autobusáku mi přišlo ještě trapnější. Takže jsem vyrazil do jedné ze zlínských restaurací, dal si denní menu a příjemná obsluha mi oznámila s obrovskou radostí, že k tomuto menu je PIVO zdarma... Já se jen smutně pousmál, něco zahuhlal, nerozuměla mi ani obsluha, ani já nevím, co jsem říkal, snědl jsem oběd, s námahou vypil darované pivo, odjel domů a vzpomíal na chlapce, kterak se asi mají...
A takto jsem zahájil své prázdniny. Samozřejmě je jasné, že v době, kdy jsem se potil v posteli, bylo venku krásně a teplo a jakmile jsem se uzdravil, začal ten poněkud nešťastný způsob léta, který trval až do dnů nedávných. Čímž neříkám, že tato vedra, kdy je v mém bytě asi 56°C (ano, Kachno, slyším tě, jak opět říkáš, že opět přeháním, ale tady je fakt vedro!) jsou způsobem šťastným.

Každopádně dalším prázdninovým mezníkem se nejen pro mě, ale zcela jistě i pro část našeho souboru a pro moji rodinu stal zájezd do Broumova! Do mého rodného městečka, kam jsme jeli na festival Malé letní divadlení hrát Skleněný zvěřinec. A hlavně, to byl zájezd s noclehem, což my máme moc rádi, akorát se nám to málokdy poštěstí. Hrálo se krásně, hrálo se venku na nádvoří kláštera, diváci byli báječní (však taky většina byli buď moji přátelé, známí nebo rodina, tak ještě aby ne, dostali to za úkol a za smích a plácání byli tvrdě zaplaceni!) a byli jsem s tím vším moc spokojení. Vždyť na nás při příjezdu čekal v šatně čerstvě upečený štrůdl a káva. Při stavbě scény nám pomohl proslulý správce broumovského divadla Miloš, na kterého se všichni moc těšili, protože jsem jim o něm vyprávěl a připravoval je na to, že všem bude tykat. Takže třeba takovému Matějkovi jsem ani Miloše nemusel představovat, neboť on ho sám poznal. Auto, které řídil Matějka přijelo totiž do Broumova o dost později než já, Isťa a Kamila, neboť tamní posádka se rozhodla zastavit na oběd, zatímco hladový já a hladový Isteník jsme stavěli scénu a Kamila nás krmila aspoň tím štrůdlem a poté svou hostinu ještě rozšířila o svačinku z Lídlu. Takže druhé auto tedy přijíždí k branám kláštera, Matějka stáhne okénko, do kterého strčí hlavu nějaký pán, kterého Matějka nikdy neviděl a ten pán řekne: "Nazdar! Normálně jeď dovnitř a tam si to vylož! Ale vopatrně! Já za chvíli přijdu, čau!" Matějka odpoví: "Jo. Díky, Miloši!" Miloš: "No, nemáš zač." Já jsem jenom stál opodál a celou situaci sledoval, načež Matějka zajel do kláštera a Miloš se asi po třech krocích otočí a zeptá se mě: "Ty vole, jak on ví, že jsem Miloš?"
Velice příjemným překvapením bylo, že představení navštívila moje bývalá kolegyně Jana, které tímto ještě jednou jménem nás všech děkuji. Ona nám totiž přinesla velkou láhev domácí slivovice. A tu my hóóódně moc rádi. Takže jsme s ní potom trávili hezké chvilky na divadelní ubytovně. Myslím s tou slivovicí, aby nedošlo k nějaké mejlce. Protože nás však den po představení čekal bohatý program, Ivanka Plíhalová zahlásila asi v jednu ráno "šláftruňk", abychom byli čerství na druhý den. No... Těch šláftruňků bylo nakonec asi tak patnáct a třičtvrtě a v pět ráno jsme byli v postýlkách jako na koni. Ale musím pochválit celý tým, neboť v těch slíbených devět ráno byli všichni vzhůru a připraveni k odchodu. Tedy až na Ivanku, která ležíc v posteli a snídajíc jablko prohlašovala, že se řeklo v devět budíček a nikoli, že se musí být v devět na nohou. A měla pravdu. Nicméně během chvilky se Ivanka objevila oblečená, nalíčená a jako vždy jako elegantní dáma ve dveřích se slovy: "Tak na koho se tady čeká?" V tu chvíli se už nečekalo na nikoho a tak jsme vyrazili.
Na náměstí:

Na prohlídku benediktinského kláštera:


Mimochodem, na tuto prohlídku asi jen tak nezapomene Kamila. Respektive na prohlídku vambereckých mumií, které jsou vystaveny v podzemí kláštera. Když se totiž prohlídka mumií chýlila ke konci, Kamila se nesměle zeptala průvodce, co je to za tu věc, u které právě stojí. Přičemž se domnívala, stejně jako my všichni, že se jedná o nějakou hrobku. Průvodce jedním prstem odstrčil víko, které se se zašustěním odsunulo a Kamila odskočila asi půl metru do vzduchu a dva metry dozadu, aniž by ze sebe vydala hlásku a průvodce s ledovým klidem odpověděl: "To je taková polystyrenová prázdná bedna. To tu nechali filmaři." A víko opět zadělal. Po tomto zážitku jsme si dali krázkou pauzu na nádvoří...


... a potom jsme se (za neustálého remcání, že je to daleko) přesunuli na hřbitov. Tam je totiž nádherný hřbitovní kostelík, který je celý ze dřeva:


V jeho interiéru jsem dostal roli průvodce, neboť paní u pokladny prohlásila, že nám jeden text o kostelu stačí a tak jsem předčítal a ukazoval kolem sebe, kde se co nachází. Přestože jsem se snažil, aby byl můj výklad poutavý, tak Isteníka stejně nebavil. Ale spíš si myslím, že záviděl, že si nemůže na průvodce hrát on:



No a po návštěvě nás čekal nejočekávanější bod programu a sice káva u nás doma. Tam se všichni moc těšili, neboť jsem je nalákal na babiččiny výtečné chlebíčky, maminčiny výborné zákusky a spoustu dobrot.
Je tedy pravdou, že ještě než jsme došli k nám, tak jsme provedli jednu typicky buranskou věc. Zatímco všichni turisti se fotili u hřbitovního kostelíku, naše turistická skupina se fotila u výlepní plochy plakátů. Byl tam totiž plakát Skleněného zvěřince a oni měli nutkavou pořebu se vyfotit stejně jako na plakátu. Copak Kamila, ta je fotila, ta mohla být alespoň nějak u toho, ale nás s Jardou z toho zcela vynechali a nás to trochu mrzelo...

No a následující fotky komentář asi ani nepotřebují... Slíbená Novákovic hostina!




A tady je Isťova trofej, kterou jsem mu přivezl do Brna jako dar. Jo, já vím, že to má být válka blogů, ale my umíme bejt na sebe i hodný:


Ještě foto s celou rodinou před odjezdem:



No a samozřejmě s pánem domu:


Já jsem pak ještě týden ve svém rodném městečku zůstal a své kolegy poslal do Brna... Snad dojeli dobře...


Co myslíte? Dojeli? To se dozvíme zítra, kdy vyjde další část příspěvku o druhé polovině prázdnin!
Jo a abych nezapomněl: autorkou všech fotografií je Kamila Zetelová! Musím to tu uvést, protože ona na tom trvá a zakládá si na tom. Kamčo, díííky! Jsi fantastická!