Novákův nový blog plný novinek

Nebojte se! Všichni dojeli živí a zdraví! To my si jenom občas takhle cestou zablbneme, aby nebylo nůďo, protože to my fakt neradi!
No a co se dělo dál během těch dvou měsíců, kterým se říká prázdniny?
Naše manažerka Evička by mi neodpustila, kdybych se tu nezmínil o tom, jak mě pozvala na Špilas na Veselé paničky windsorské v rámci Letních shakespearovských slavností. Již v pozvání mě varovala, že loni z toho odešla, ale že letos to určitě bude lepší, když jdu já! Jo, takhle přesně to řekla a takhle moc stála o mou společnost a mě to nesmírně potěšilo! Takže jsem vyfuněl kopec na Špilberk, protože jsem samozřejmě nestíhal a přicházel jsem těsně na začátek a Evička mě usadila na kašnu. Nebo studnu? Už nevím. A ono je to asi úplně jedno. Asi po třiceti třech stížnostech, že přes nás někdo nevidí, představení začalo. Jako jo, hráli v tom fakt známí herci, však taky diváci sedící před námi vždycky dali hlavy dohromady, když vyšla nějaká postava a bouřlivě řešili, v kterémže to seriálu momentálně hraje. Evička mi ještě řed začátkem špílu prozradila, že má v kabelce alkohol, abychom si buď zpestřili večer, případně abychom si jím ukrátili chvíli, když to bude nudné. Zhruba po osmi minutách jsem Evičku požádal o alkohol... To jsem ovšem netušil, že tím je MELOUNOVÝ AMUNDSEN. A k tomu neskutečně teplý, protože byl horký letní večer... Dlouho jsem neochutnal nic tak (Evičko, promiň) nedobrýho. Je pravda, že po pár loknutích jsem to tak už neřešil, ale když si tu chuť vybavím ještě dneska, tak mi z toho není nejlépe. Představení Paniček na tom bylo, bohužel, podobně jako Amundsen. Aspoň já je tak vnímal. Takže jsem to chtěl o přestávce zabalit, nicméně Evička a její kamarádky uvaděčky mě přesvědčily, ať si na druhou půlku počkám, že tam bude Kühnův dětský sbor a svítící parohy na hlavě Bolka Polívky... A bylo to tam! Já na tu druhou půlku šel! Ale protože diváci byli po celé představení nadšení a smáli se a plácali na otevřené scéně, nechtěl jsem jim kazit radost. A tak jsem na konci vstal, tleskal vestoje a zvolal: "Bravo!" Bohužel jsem byl jediný na celém velkém nádvoří Špilberku! Jak buranské... Pak už jsem jen Evičce poděkoval za pozvání, ona mi odpověděla, ať se nezlobím, že to bylo stejné jako vloni a odešli jsme vstříc nočnímu Brnu...

Pár dní nato jsem jel na výlet, na který jsem jet chtěl a který mi zůstane v paměti už do konce mého života. Před časem jsme se s Isťou bavili o Osvětimi a došla řeč na to, že bychom se tam chěli podívat. Přiznám se, já už tam jednou byl, ale se školou a všichni známe, jak vypadají ty školní výlety a exkurze. Takže to asi někomu může připadat divné, ale chtěl jsem tam jet ještě jednou. Teď už vím, že už se tam nikdy nebudu chtít podívat. Vím, že se nikdy nemá říkat nikdy, ale tam už opravdu ne. Zkrátka slovo dalo slovo, domluvil se termín a my jednoho dne ve 4:00 ráno se stanem v kufru auta a s termoskou kafe v ruce vyrazili do Polska. Já jsem den předtím detailně nastudoval veškeré informace ohledně prohlídek v Auschwitzu a Birkenau, informace ohledně parkování, vstupného a rovněž ohledně noclehu, neboť jsme chtěli přespat v nějakém polském kempu. Již tedy cestou do Polska měl Isťa první přednášku o Osvětimi z mnou nalezených informací. A protože jsem byl připraven důkladně a ještě důkladněji jsem měl připravené informace ohledně parkování a navedl ho na parkoviště, které bylo nejlevnější v celém okolí, Isťa mi udělil "Řád velkého Šotka!" Právě Šotek totiž doposud vždy byl zásobárnou informací ohledně programu výletů, dopravy a ubytování. Já jsem tento řád pak ještě povýšil na "Řád zlatého Šotka", ale to se nijak neujalo, tak jsem se spokojil s velkým Šotkem a za řád ještě jednou mnohokrát děkuji!
Do Osvětimi jsme přijeli včas, místo na parkování bylo, vstupenky na českou prohlídku jsme sehnali, všechno klapalo tak, jak jsem naplánoval. Až to bylo podezřelé. Však mě znáte... Nicméně do doby než prohlídka začala nás neopouštěl humor a chovali jsme se vskutku buransky. Isteník například ihned po příjezdu na parkoviště před tábor Auschwitz I. vysypal na zem popelník z auta...  Abych nebyl pozadu, i mně se podařil nechtěný husarský kousek. Ovšem mně pro jistotu přímo před vstupem do tábora, kde už bylo shromážděno asi 5 zájezdů. Cestou do Polska jsme totiž v autě poslouchali rozhlasovou detektivku a já jsem ještě přemýšlel o tom, o se tam událo a tak v tu nejmíň vhodnou dobu ze mě vypadlo: "Ty, Isťo, a teď mi teda řekni, kdo je ten vrah?!"
Pak už nás ovšem humor opravdu přešel. Čtyři hodiny jsme spolu nepromluvili, pobrečeli jsme si a byl to opravdu silný zážitek... Nebudu tu psát, co všechno jsme viděli a co všechno jsme se dozvěděli. To sem snad ani nepatří... A navíc, já rád píšu o veselých věcech a o ty není nikdy nouze, takže pokračujeme dál.

Den předtím, než jsem do Osvětimi vyrazili se náš novopečný ženáč Lukáš Rieger loučil se svobodou. A když se Tlapák s Pumlou dozvěděli, že chceme s Isteníkem jet do Polska, dali nám za úkol koupit Riegerovi jako svatební dar nějakou typickou polskou náboženskou věc. Snad každý z vás si pamatuje z polských tržnic ty svítící hodiny s panenkou Marií, křížky všech velikostí a tvarů, portréty světců na tom nejmíň očekávatelném zboží. Proto jsme tedy kývli, že je to jasná věc a že to obstaráme. Už proto jsme potřebovali někde v Polsku přespat, abychom to všechno stihli.
Jak jsem si celý den pochvaloval, že všechno funguje a jak jsem to krásně naplánoval, tak mi jen tak maličko přišlo na mysl, že je divné, že se ještě nic nepokazilo, ale tuto myšlenku jsem opět rychle zahnal a vyrazili jsme směr kemp Rybnik, asi 80 km od Osvětimi, kde jsem pro nás vyhlédl ubytování. 80 km v Polsku trvá zhruba tak dvě hodiny, neboť oni si dost potrpí na dodržování předpisů a především je na každém kroku cedule: UWAGA! A každá ta uwaga uwaguje na různé věci jako třeba remont mostu, remont lesa, zkrátka remont úplně všeho, co se dá remontovat. A poláci se velice rádi neustále v něčem hrabou a rejpou. A hrabou. Nicméně do kempu jsme dorazili a slečna jdoucí okolo nám se zařícím úsměvem řekla, že kemp je zamčény. Isťa se optal, zda jedeme příliš pozdě (bylo cca 18:00) a ona ještě se zářivějším úsměvem odvětila: "Nie. Definitly zamčény!" A konečně to bylo tady... Konečně se něco pokazilo... A já už se bál, že nic nebude jako dřív. Ale protože jsme kluci šikovný, tak jsme si poradili. Domů jsme jet nemohli, protože jsme museli splnit ten obří úkol nákupu panenky Marie. A taky jsme byli po celém dni dost unaveni. Takže mě Isťa poprosil, ať najdu v navigaci nejbližší jiný kemp. Umíte si asi představit, jak asi JÁ ovládám navigaci, kterou jsem nikdy neměl v ruce... Respektive jak já ovládám jakoukoli navigaci, protože já ještě žádnou neměl v ruce... Nicméně, nejenže jsem ji nerozbil, já i našel kemp. Byl sice opět vzdálen několik hodně desítek kilometrů od místa naší současné pozice, protože najít v Polsku kemp je celkově úkol nadlidský, ale kemp to byl a my vyrazili. Byl to kemp s názvem LUCINA. A jak tam jedem a já Isťu prudím neustálým čtením nápisů okolo cest (upozorňuji, že v Polsku je na kažých pěti metrech nápis GABINET STOMATOLOGIA nebo FRYZJER, takže jistě chápete, jak otravný jsem byl), tak já najednou čtu ČESKÝ TĚŠÍN. Nejdříve jsme se oba zarazili, pak se na sebe podívali a pak se rozesmáli. Z mnou nalezeného kempu LUCINA se totiž vyklubal kemp LUČINA v okresu Frýdek-Místek. No, přespali jsme tam, ale smířit jsme se s tím nemohli, protože jsme chtěli spát v Polsku a potřebovali jsme jet na ten nákup, přece... Takže druhý den znovu, směr Polsko. Tentokrát měl Isťa vytipovaná města, kde se konají trhy (rozumějte targowiska). A naše navigace, které jsme už v té době familiérně říkali Mirek, nás opět nezklamala, my jsme se díky ní podívali i na Slovensko, než jsme dojeli na trh. A i na ten správný jsme dojeli až na druhý pokus. Zkrátka navigaci Mirkovi musíme poděkovat, neboť jsme za ty tři dny navštívili celkem tři státy a najeli stovky a stovky kilometrů, abychom pak Lukášovi přivezli jeden dřevěný křížek, jednu panenku Marii na obláčku a jednoho Jana Pavla II. v domečku. Vše v typicky poslkém provedení. Trochu nás mrzelo, že jsme nemohli koupit do břízy vyřezávanou Poslední večeři. Ale to, co jsme koupili bylo taky pěkný. Ježíš, to bylo pěkný!

Jak už jsem na to tady narazil, staly se i tři velmi významné věci v životě našeho divadla:
1) Riedlovým se narodil chlapeček Maxmillian
2) Lukáš Rieger se oženil
3) Šotkovským se narodila holčička Dorotka
Takže se slavilo a slavilo a ještě jednou všem posílám velkou gratulaci!

Téměř na konci prázdnin jsem si ještě dovolil udělat týden volna a bylo to volno báječné, protože jsem si do Brna pozval svoji malou desetiletou ségru Martinku. A fakt jsme si ty společné prázdniny užili, protože během roku těch společných dnů moc nestrávíme! A tak jsme byli v zoologické zahradě, na Špilberku v kasematech, v podzemí, na přehradě, v muzeích, prostě paráda!
Tak to je ona - moje milovaná sestřička:


No a aby mně to nebylo líto:


Jo a tady nás ještě kluci vytáhli na koupálko do Lulče. A než jsem se vyčůral, tak se spolčili s mojí ségrou a doslova mi sežrali pytlík kyselých rybiček. Jenom jednu mně nechali...


No a tím moje prázdniny skončily a já minulé pondělí zahájil divadelní sezónu. Přestože v Buranu hrajeme až 19. září, tak vůbec nezahálíme, máme za sebou přezkušovačku Misantropa, kdy roli Elianty nově nazkoušela Maruška Vančurová a máme už za sebou zájezd do Luhačovic, právě s Misantropem.
Do Luhačovic jsme přijeli všichni takřka mokrý, neboť bylo opět okolo 32°C, v Luhačovicích jsme usoudili, že je ještě větší teplo než v Brně, protože to dělá ten lázeňský vzduch, Kachna mi neustále radila, že když se nebudu hýbat, tak mi nebude takové vedro a Kamila prohlásila, že je celá vyvedřená...
Nemohl jsem uposlechnout rady Kachny, protože se šla stavět scéna. Divadlo v Luhačovicích je sice krásné, ale ne zrovna velké a tak jsem neustále dumali, jak to postavit, aby se to tam vešlo, zatímco Dano Junas zoufale pořeboval fix, aby popsal části scény, abychom věděli, jak se to má postavit. My spocení vedrem, spocení tím, jak jsme přemýšleli, jsme se pustili do stavby scény a Dano získal konečně fix, který mu donesl sám správce divadla. I jal se do toho všeho popisovat části scény, které jsme mu brali pod rukama a řešil s Jardou, jak to správně popsat, tedy, zda se ve slově dolů píše "u" s kroužkem nebo "u" s čárkou. Matějka mu pohotově odpověděl, že tam musí být kroužek, protože je to směrem dolů. "Kdyby to bylo směrem doleva, bylo by to s čárkou", řekl Jarda. A tak se během šroubování a zavěšování propracovali až ke slovnímu spojení "U Újezdu", což bylo pro ně velkým oříškem. Hanzl mezitím podal špatný kus železa a my to museli celé předělávat, po mně se chtělo, abych podal klíče a dvoje kleště, načež jsem se rozčílil, že klíče někdo z divadla vzal a nevrátil a že nechápu, jak je možné, že když jsem balil dvoje kleště, mám teď jenom jedny. Kolegové to přešli mlčením a když byla scéna postavená, našel jsem v tašce sadu klíčů a patery kleště...
Dámská část souboru mezitím vyrazila na kolonádu, neboť Maruška věděla o kavárně, kde dávají ke kávě lázeňskou oplatku zdarma. Kávu nám ženy přinesly, protože se nedala pít, oplatky snědly.
Při přípravě představení jsem rozdělil dámskou a pánskou část suboru do dvou šaten, což jsem během chvilky vyhodnotil jako špatný nápad, neboť jsem netušil, že pouze k dámské šatně přísluší WC. A už vůbec jsem netušil, že když si dáme v šatně textovku před představením, že se jí Vašek Hanzl zúčastní takovým způsobem, že bude konat velkou potřebu a otevře si dveře, aby slyšel své narážky. Během chvilky se dámská šatna stala zcela neobyvatelnou a já dostal vynadáno, proč kolgy rozděluju a že Kachna ještě od rána nebyla čůrat a Hanzl jim furt sedí na záchodě... A tím byl Vašek prohlášen za brzdu zájezdu, neboť od té doby jsme na něj neustále jenom čekali a čekali. A vůbec se mu v ten den moc nedařilo. Cestou do Luhačovic stáhl v jednom z aut okénko, které již nikdy nešlo zavřít, na cestu zpátky seděl v jiném autě, aby neofoukl a v tom autě se po jeho dosednutí rozbilo zavírání kufru. A já měl tichou škodolibou radost, že na tom nejsem sám tak bídně... Poslední věc, která se v Luhačovicích stala je to, že Tlapák prohlásil, že se už nikdy nesvlíkne před ženskejma... Řekl to poté, co v šatně potkal ze sprchy vycházejícího Dana Junase... Ty další věty, které prohlásil snad ani publikovat nebudu... No a Isteník? Ten byl samozřejmě za hvězdu večera. Ihned po představení podával slečnám studentkám rozhovor, zatímco my jsme balili scénu a abychom si toho opravdu všimli, že jde dát rozhovor, tak pro jistotu dvakrát obešel jeviště a jednou hlediště, s pelotonem dívek za sebou. Ale já se na něj nezlobím, že neboural scénu. Já mu totiž po každém představení říkám: "Mistře, máte po výkonu, tak odpočívejte, já to za vás udělám." V Luhačovicích si tuto větu vyžádala i Kamila, neboť jak již bylo řečeno, byla vyvedřená a potřebovala sprchu.
A jak jste si na našich stránkách mohli přečíst, měli jsme v Luhačovících velký úspěch, diváci tleskali ve stoje a já musel našemu šéfovi napsat, že je fakt guru Buranteatru, jak o něm vyšlo v novinách!

No a to je vše! Užijte si poslední prázdninové dny, všem kolegům přeji úspěšnou nadcházející sezónu a školoum povinným přeji šťastný start !