Novákův nový blog plný novinek

Nene, nová divadelní sezóna neklepe na dveře, ona už přímo vtrhla dovnitř a začíná kralovat. Prázdniny utekly jako voda (mám pocit, že ty letošní opět rychleji než ty předloňské) a my zase začínáme rozjíždět naši bohulibou uměleckou činnost. No a já opět oživuji svůj blog. Však co jsem si už musel vyslechnout, že jsem ještě nic nenapsal... A přitom já vůbec nejsem línej, to v žádném případě, vždyť já taky skoro celé prázdniny propracoval, ale uznejte, že psát blog v době, kdy Isteník píše na pokračování blog svůj o proslulé buranské dovolené, to je zcela zbytečné a marné. A zbytečné! Takže já jsem si pěkně počkal, až přijde moje chvíle.

Již mnohokrát zde a všude možně jinde padlo, že na co šáhnu, to se pokazí, to hoří, zrátka pohromy jsou všude, kde jsem já. I když mám tak trochu radost, že už se objevují další, které jsem nakazil. Viď, Vašku? No nic, k tomu se dostanu až budu psát o zájezdu do Luhačovic. Teď chci říct jen to, že jsem si naivně myslel, že třeba o prázdninách by se mi takově věci nemusely dít. Obzvlášť chci-li se po celoroční práci zúčastnit dovolené, která se plánuje zhruba od února. Přátelé, opět se muselo něco po... pokazit. Předpokládám, že každý kdo čte tento příspěvek už četl příspěvky Isteníka (beztak má víc čtenářů a fanynek) a tak tedy ví o buranské dovolené a o tom, jak jsem se jí nemohl účastnit celé. Že se vůbec pozastavuji nad tím, že mě začne den před odjezdem bolet v krku a že si vůbec můžu myslet, že z toho nic nebude. Pochopitelně, že když jede Novák na dovolenou, tak musí po dvou dnech onemocnět. Rád bych podotkl, že si nestěžuju, to už jsem za ta léta vzdal, já už to jenom konstatuju. Takže jsem na PIVNÍ dovolené pil dva dny ČAJ se slivovicí a ve Zlíně jsem já svou tour zakončil a rozhodl se jet léčit do Brna. Jenže v ten den byl státní svátek proslulé dvojice C&M a autobusová doprava neměla zrovna frekventované linky směr Brno, takže jsem se rozhodl, že si zaskočím na oběd. Jo, bylo to trapný jít jíst, když jsem přes obří rýmu necítil žádnou chuť a přes bolest v krku nemohl jíst, ale stát na autobusáku mi přišlo ještě trapnější. Takže jsem vyrazil do jedné ze zlínských restaurací, dal si denní menu a příjemná obsluha mi oznámila s obrovskou radostí, že k tomuto menu je PIVO zdarma... Já se jen smutně pousmál, něco zahuhlal, nerozuměla mi ani obsluha, ani já nevím, co jsem říkal, snědl jsem oběd, s námahou vypil darované pivo, odjel domů a vzpomíal na chlapce, kterak se asi mají...
A takto jsem zahájil své prázdniny. Samozřejmě je jasné, že v době, kdy jsem se potil v posteli, bylo venku krásně a teplo a jakmile jsem se uzdravil, začal ten poněkud nešťastný způsob léta, který trval až do dnů nedávných. Čímž neříkám, že tato vedra, kdy je v mém bytě asi 56°C (ano, Kachno, slyším tě, jak opět říkáš, že opět přeháním, ale tady je fakt vedro!) jsou způsobem šťastným.

Každopádně dalším prázdninovým mezníkem se nejen pro mě, ale zcela jistě i pro část našeho souboru a pro moji rodinu stal zájezd do Broumova! Do mého rodného městečka, kam jsme jeli na festival Malé letní divadlení hrát Skleněný zvěřinec. A hlavně, to byl zájezd s noclehem, což my máme moc rádi, akorát se nám to málokdy poštěstí. Hrálo se krásně, hrálo se venku na nádvoří kláštera, diváci byli báječní (však taky většina byli buď moji přátelé, známí nebo rodina, tak ještě aby ne, dostali to za úkol a za smích a plácání byli tvrdě zaplaceni!) a byli jsem s tím vším moc spokojení. Vždyť na nás při příjezdu čekal v šatně čerstvě upečený štrůdl a káva. Při stavbě scény nám pomohl proslulý správce broumovského divadla Miloš, na kterého se všichni moc těšili, protože jsem jim o něm vyprávěl a připravoval je na to, že všem bude tykat. Takže třeba takovému Matějkovi jsem ani Miloše nemusel představovat, neboť on ho sám poznal. Auto, které řídil Matějka přijelo totiž do Broumova o dost později než já, Isťa a Kamila, neboť tamní posádka se rozhodla zastavit na oběd, zatímco hladový já a hladový Isteník jsme stavěli scénu a Kamila nás krmila aspoň tím štrůdlem a poté svou hostinu ještě rozšířila o svačinku z Lídlu. Takže druhé auto tedy přijíždí k branám kláštera, Matějka stáhne okénko, do kterého strčí hlavu nějaký pán, kterého Matějka nikdy neviděl a ten pán řekne: "Nazdar! Normálně jeď dovnitř a tam si to vylož! Ale vopatrně! Já za chvíli přijdu, čau!" Matějka odpoví: "Jo. Díky, Miloši!" Miloš: "No, nemáš zač." Já jsem jenom stál opodál a celou situaci sledoval, načež Matějka zajel do kláštera a Miloš se asi po třech krocích otočí a zeptá se mě: "Ty vole, jak on ví, že jsem Miloš?"
Velice příjemným překvapením bylo, že představení navštívila moje bývalá kolegyně Jana, které tímto ještě jednou jménem nás všech děkuji. Ona nám totiž přinesla velkou láhev domácí slivovice. A tu my hóóódně moc rádi. Takže jsme s ní potom trávili hezké chvilky na divadelní ubytovně. Myslím s tou slivovicí, aby nedošlo k nějaké mejlce. Protože nás však den po představení čekal bohatý program, Ivanka Plíhalová zahlásila asi v jednu ráno "šláftruňk", abychom byli čerství na druhý den. No... Těch šláftruňků bylo nakonec asi tak patnáct a třičtvrtě a v pět ráno jsme byli v postýlkách jako na koni. Ale musím pochválit celý tým, neboť v těch slíbených devět ráno byli všichni vzhůru a připraveni k odchodu. Tedy až na Ivanku, která ležíc v posteli a snídajíc jablko prohlašovala, že se řeklo v devět budíček a nikoli, že se musí být v devět na nohou. A měla pravdu. Nicméně během chvilky se Ivanka objevila oblečená, nalíčená a jako vždy jako elegantní dáma ve dveřích se slovy: "Tak na koho se tady čeká?" V tu chvíli se už nečekalo na nikoho a tak jsme vyrazili.
Na náměstí:

Na prohlídku benediktinského kláštera:


Mimochodem, na tuto prohlídku asi jen tak nezapomene Kamila. Respektive na prohlídku vambereckých mumií, které jsou vystaveny v podzemí kláštera. Když se totiž prohlídka mumií chýlila ke konci, Kamila se nesměle zeptala průvodce, co je to za tu věc, u které právě stojí. Přičemž se domnívala, stejně jako my všichni, že se jedná o nějakou hrobku. Průvodce jedním prstem odstrčil víko, které se se zašustěním odsunulo a Kamila odskočila asi půl metru do vzduchu a dva metry dozadu, aniž by ze sebe vydala hlásku a průvodce s ledovým klidem odpověděl: "To je taková polystyrenová prázdná bedna. To tu nechali filmaři." A víko opět zadělal. Po tomto zážitku jsme si dali krázkou pauzu na nádvoří...


... a potom jsme se (za neustálého remcání, že je to daleko) přesunuli na hřbitov. Tam je totiž nádherný hřbitovní kostelík, který je celý ze dřeva:


V jeho interiéru jsem dostal roli průvodce, neboť paní u pokladny prohlásila, že nám jeden text o kostelu stačí a tak jsem předčítal a ukazoval kolem sebe, kde se co nachází. Přestože jsem se snažil, aby byl můj výklad poutavý, tak Isteníka stejně nebavil. Ale spíš si myslím, že záviděl, že si nemůže na průvodce hrát on:



No a po návštěvě nás čekal nejočekávanější bod programu a sice káva u nás doma. Tam se všichni moc těšili, neboť jsem je nalákal na babiččiny výtečné chlebíčky, maminčiny výborné zákusky a spoustu dobrot.
Je tedy pravdou, že ještě než jsme došli k nám, tak jsme provedli jednu typicky buranskou věc. Zatímco všichni turisti se fotili u hřbitovního kostelíku, naše turistická skupina se fotila u výlepní plochy plakátů. Byl tam totiž plakát Skleněného zvěřince a oni měli nutkavou pořebu se vyfotit stejně jako na plakátu. Copak Kamila, ta je fotila, ta mohla být alespoň nějak u toho, ale nás s Jardou z toho zcela vynechali a nás to trochu mrzelo...

No a následující fotky komentář asi ani nepotřebují... Slíbená Novákovic hostina!




A tady je Isťova trofej, kterou jsem mu přivezl do Brna jako dar. Jo, já vím, že to má být válka blogů, ale my umíme bejt na sebe i hodný:


Ještě foto s celou rodinou před odjezdem:



No a samozřejmě s pánem domu:


Já jsem pak ještě týden ve svém rodném městečku zůstal a své kolegy poslal do Brna... Snad dojeli dobře...


Co myslíte? Dojeli? To se dozvíme zítra, kdy vyjde další část příspěvku o druhé polovině prázdnin!
Jo a abych nezapomněl: autorkou všech fotografií je Kamila Zetelová! Musím to tu uvést, protože ona na tom trvá a zakládá si na tom. Kamčo, díííky! Jsi fantastická!