neděle 28. srpna 2011

Ahoj prázdniny! Vítej sezóno! - část druhá

Nebojte se! Všichni dojeli živí a zdraví! To my si jenom občas takhle cestou zablbneme, aby nebylo nůďo, protože to my fakt neradi!
No a co se dělo dál během těch dvou měsíců, kterým se říká prázdniny?
Naše manažerka Evička by mi neodpustila, kdybych se tu nezmínil o tom, jak mě pozvala na Špilas na Veselé paničky windsorské v rámci Letních shakespearovských slavností. Již v pozvání mě varovala, že loni z toho odešla, ale že letos to určitě bude lepší, když jdu já! Jo, takhle přesně to řekla a takhle moc stála o mou společnost a mě to nesmírně potěšilo! Takže jsem vyfuněl kopec na Špilberk, protože jsem samozřejmě nestíhal a přicházel jsem těsně na začátek a Evička mě usadila na kašnu. Nebo studnu? Už nevím. A ono je to asi úplně jedno. Asi po třiceti třech stížnostech, že přes nás někdo nevidí, představení začalo. Jako jo, hráli v tom fakt známí herci, však taky diváci sedící před námi vždycky dali hlavy dohromady, když vyšla nějaká postava a bouřlivě řešili, v kterémže to seriálu momentálně hraje. Evička mi ještě řed začátkem špílu prozradila, že má v kabelce alkohol, abychom si buď zpestřili večer, případně abychom si jím ukrátili chvíli, když to bude nudné. Zhruba po osmi minutách jsem Evičku požádal o alkohol... To jsem ovšem netušil, že tím je MELOUNOVÝ AMUNDSEN. A k tomu neskutečně teplý, protože byl horký letní večer... Dlouho jsem neochutnal nic tak (Evičko, promiň) nedobrýho. Je pravda, že po pár loknutích jsem to tak už neřešil, ale když si tu chuť vybavím ještě dneska, tak mi z toho není nejlépe. Představení Paniček na tom bylo, bohužel, podobně jako Amundsen. Aspoň já je tak vnímal. Takže jsem to chtěl o přestávce zabalit, nicméně Evička a její kamarádky uvaděčky mě přesvědčily, ať si na druhou půlku počkám, že tam bude Kühnův dětský sbor a svítící parohy na hlavě Bolka Polívky... A bylo to tam! Já na tu druhou půlku šel! Ale protože diváci byli po celé představení nadšení a smáli se a plácali na otevřené scéně, nechtěl jsem jim kazit radost. A tak jsem na konci vstal, tleskal vestoje a zvolal: "Bravo!" Bohužel jsem byl jediný na celém velkém nádvoří Špilberku! Jak buranské... Pak už jsem jen Evičce poděkoval za pozvání, ona mi odpověděla, ať se nezlobím, že to bylo stejné jako vloni a odešli jsme vstříc nočnímu Brnu...

Pár dní nato jsem jel na výlet, na který jsem jet chtěl a který mi zůstane v paměti už do konce mého života. Před časem jsme se s Isťou bavili o Osvětimi a došla řeč na to, že bychom se tam chěli podívat. Přiznám se, já už tam jednou byl, ale se školou a všichni známe, jak vypadají ty školní výlety a exkurze. Takže to asi někomu může připadat divné, ale chtěl jsem tam jet ještě jednou. Teď už vím, že už se tam nikdy nebudu chtít podívat. Vím, že se nikdy nemá říkat nikdy, ale tam už opravdu ne. Zkrátka slovo dalo slovo, domluvil se termín a my jednoho dne ve 4:00 ráno se stanem v kufru auta a s termoskou kafe v ruce vyrazili do Polska. Já jsem den předtím detailně nastudoval veškeré informace ohledně prohlídek v Auschwitzu a Birkenau, informace ohledně parkování, vstupného a rovněž ohledně noclehu, neboť jsme chtěli přespat v nějakém polském kempu. Již tedy cestou do Polska měl Isťa první přednášku o Osvětimi z mnou nalezených informací. A protože jsem byl připraven důkladně a ještě důkladněji jsem měl připravené informace ohledně parkování a navedl ho na parkoviště, které bylo nejlevnější v celém okolí, Isťa mi udělil "Řád velkého Šotka!" Právě Šotek totiž doposud vždy byl zásobárnou informací ohledně programu výletů, dopravy a ubytování. Já jsem tento řád pak ještě povýšil na "Řád zlatého Šotka", ale to se nijak neujalo, tak jsem se spokojil s velkým Šotkem a za řád ještě jednou mnohokrát děkuji!
Do Osvětimi jsme přijeli včas, místo na parkování bylo, vstupenky na českou prohlídku jsme sehnali, všechno klapalo tak, jak jsem naplánoval. Až to bylo podezřelé. Však mě znáte... Nicméně do doby než prohlídka začala nás neopouštěl humor a chovali jsme se vskutku buransky. Isteník například ihned po příjezdu na parkoviště před tábor Auschwitz I. vysypal na zem popelník z auta...  Abych nebyl pozadu, i mně se podařil nechtěný husarský kousek. Ovšem mně pro jistotu přímo před vstupem do tábora, kde už bylo shromážděno asi 5 zájezdů. Cestou do Polska jsme totiž v autě poslouchali rozhlasovou detektivku a já jsem ještě přemýšlel o tom, o se tam událo a tak v tu nejmíň vhodnou dobu ze mě vypadlo: "Ty, Isťo, a teď mi teda řekni, kdo je ten vrah?!"
Pak už nás ovšem humor opravdu přešel. Čtyři hodiny jsme spolu nepromluvili, pobrečeli jsme si a byl to opravdu silný zážitek... Nebudu tu psát, co všechno jsme viděli a co všechno jsme se dozvěděli. To sem snad ani nepatří... A navíc, já rád píšu o veselých věcech a o ty není nikdy nouze, takže pokračujeme dál.

Den předtím, než jsem do Osvětimi vyrazili se náš novopečný ženáč Lukáš Rieger loučil se svobodou. A když se Tlapák s Pumlou dozvěděli, že chceme s Isteníkem jet do Polska, dali nám za úkol koupit Riegerovi jako svatební dar nějakou typickou polskou náboženskou věc. Snad každý z vás si pamatuje z polských tržnic ty svítící hodiny s panenkou Marií, křížky všech velikostí a tvarů, portréty světců na tom nejmíň očekávatelném zboží. Proto jsme tedy kývli, že je to jasná věc a že to obstaráme. Už proto jsme potřebovali někde v Polsku přespat, abychom to všechno stihli.
Jak jsem si celý den pochvaloval, že všechno funguje a jak jsem to krásně naplánoval, tak mi jen tak maličko přišlo na mysl, že je divné, že se ještě nic nepokazilo, ale tuto myšlenku jsem opět rychle zahnal a vyrazili jsme směr kemp Rybnik, asi 80 km od Osvětimi, kde jsem pro nás vyhlédl ubytování. 80 km v Polsku trvá zhruba tak dvě hodiny, neboť oni si dost potrpí na dodržování předpisů a především je na každém kroku cedule: UWAGA! A každá ta uwaga uwaguje na různé věci jako třeba remont mostu, remont lesa, zkrátka remont úplně všeho, co se dá remontovat. A poláci se velice rádi neustále v něčem hrabou a rejpou. A hrabou. Nicméně do kempu jsme dorazili a slečna jdoucí okolo nám se zařícím úsměvem řekla, že kemp je zamčény. Isťa se optal, zda jedeme příliš pozdě (bylo cca 18:00) a ona ještě se zářivějším úsměvem odvětila: "Nie. Definitly zamčény!" A konečně to bylo tady... Konečně se něco pokazilo... A já už se bál, že nic nebude jako dřív. Ale protože jsme kluci šikovný, tak jsme si poradili. Domů jsme jet nemohli, protože jsme museli splnit ten obří úkol nákupu panenky Marie. A taky jsme byli po celém dni dost unaveni. Takže mě Isťa poprosil, ať najdu v navigaci nejbližší jiný kemp. Umíte si asi představit, jak asi JÁ ovládám navigaci, kterou jsem nikdy neměl v ruce... Respektive jak já ovládám jakoukoli navigaci, protože já ještě žádnou neměl v ruce... Nicméně, nejenže jsem ji nerozbil, já i našel kemp. Byl sice opět vzdálen několik hodně desítek kilometrů od místa naší současné pozice, protože najít v Polsku kemp je celkově úkol nadlidský, ale kemp to byl a my vyrazili. Byl to kemp s názvem LUCINA. A jak tam jedem a já Isťu prudím neustálým čtením nápisů okolo cest (upozorňuji, že v Polsku je na kažých pěti metrech nápis GABINET STOMATOLOGIA nebo FRYZJER, takže jistě chápete, jak otravný jsem byl), tak já najednou čtu ČESKÝ TĚŠÍN. Nejdříve jsme se oba zarazili, pak se na sebe podívali a pak se rozesmáli. Z mnou nalezeného kempu LUCINA se totiž vyklubal kemp LUČINA v okresu Frýdek-Místek. No, přespali jsme tam, ale smířit jsme se s tím nemohli, protože jsme chtěli spát v Polsku a potřebovali jsme jet na ten nákup, přece... Takže druhý den znovu, směr Polsko. Tentokrát měl Isťa vytipovaná města, kde se konají trhy (rozumějte targowiska). A naše navigace, které jsme už v té době familiérně říkali Mirek, nás opět nezklamala, my jsme se díky ní podívali i na Slovensko, než jsme dojeli na trh. A i na ten správný jsme dojeli až na druhý pokus. Zkrátka navigaci Mirkovi musíme poděkovat, neboť jsme za ty tři dny navštívili celkem tři státy a najeli stovky a stovky kilometrů, abychom pak Lukášovi přivezli jeden dřevěný křížek, jednu panenku Marii na obláčku a jednoho Jana Pavla II. v domečku. Vše v typicky poslkém provedení. Trochu nás mrzelo, že jsme nemohli koupit do břízy vyřezávanou Poslední večeři. Ale to, co jsme koupili bylo taky pěkný. Ježíš, to bylo pěkný!

Jak už jsem na to tady narazil, staly se i tři velmi významné věci v životě našeho divadla:
1) Riedlovým se narodil chlapeček Maxmillian
2) Lukáš Rieger se oženil
3) Šotkovským se narodila holčička Dorotka
Takže se slavilo a slavilo a ještě jednou všem posílám velkou gratulaci!

Téměř na konci prázdnin jsem si ještě dovolil udělat týden volna a bylo to volno báječné, protože jsem si do Brna pozval svoji malou desetiletou ségru Martinku. A fakt jsme si ty společné prázdniny užili, protože během roku těch společných dnů moc nestrávíme! A tak jsme byli v zoologické zahradě, na Špilberku v kasematech, v podzemí, na přehradě, v muzeích, prostě paráda!
Tak to je ona - moje milovaná sestřička:


No a aby mně to nebylo líto:


Jo a tady nás ještě kluci vytáhli na koupálko do Lulče. A než jsem se vyčůral, tak se spolčili s mojí ségrou a doslova mi sežrali pytlík kyselých rybiček. Jenom jednu mně nechali...


No a tím moje prázdniny skončily a já minulé pondělí zahájil divadelní sezónu. Přestože v Buranu hrajeme až 19. září, tak vůbec nezahálíme, máme za sebou přezkušovačku Misantropa, kdy roli Elianty nově nazkoušela Maruška Vančurová a máme už za sebou zájezd do Luhačovic, právě s Misantropem.
Do Luhačovic jsme přijeli všichni takřka mokrý, neboť bylo opět okolo 32°C, v Luhačovicích jsme usoudili, že je ještě větší teplo než v Brně, protože to dělá ten lázeňský vzduch, Kachna mi neustále radila, že když se nebudu hýbat, tak mi nebude takové vedro a Kamila prohlásila, že je celá vyvedřená...
Nemohl jsem uposlechnout rady Kachny, protože se šla stavět scéna. Divadlo v Luhačovicích je sice krásné, ale ne zrovna velké a tak jsem neustále dumali, jak to postavit, aby se to tam vešlo, zatímco Dano Junas zoufale pořeboval fix, aby popsal části scény, abychom věděli, jak se to má postavit. My spocení vedrem, spocení tím, jak jsme přemýšleli, jsme se pustili do stavby scény a Dano získal konečně fix, který mu donesl sám správce divadla. I jal se do toho všeho popisovat části scény, které jsme mu brali pod rukama a řešil s Jardou, jak to správně popsat, tedy, zda se ve slově dolů píše "u" s kroužkem nebo "u" s čárkou. Matějka mu pohotově odpověděl, že tam musí být kroužek, protože je to směrem dolů. "Kdyby to bylo směrem doleva, bylo by to s čárkou", řekl Jarda. A tak se během šroubování a zavěšování propracovali až ke slovnímu spojení "U Újezdu", což bylo pro ně velkým oříškem. Hanzl mezitím podal špatný kus železa a my to museli celé předělávat, po mně se chtělo, abych podal klíče a dvoje kleště, načež jsem se rozčílil, že klíče někdo z divadla vzal a nevrátil a že nechápu, jak je možné, že když jsem balil dvoje kleště, mám teď jenom jedny. Kolegové to přešli mlčením a když byla scéna postavená, našel jsem v tašce sadu klíčů a patery kleště...
Dámská část souboru mezitím vyrazila na kolonádu, neboť Maruška věděla o kavárně, kde dávají ke kávě lázeňskou oplatku zdarma. Kávu nám ženy přinesly, protože se nedala pít, oplatky snědly.
Při přípravě představení jsem rozdělil dámskou a pánskou část suboru do dvou šaten, což jsem během chvilky vyhodnotil jako špatný nápad, neboť jsem netušil, že pouze k dámské šatně přísluší WC. A už vůbec jsem netušil, že když si dáme v šatně textovku před představením, že se jí Vašek Hanzl zúčastní takovým způsobem, že bude konat velkou potřebu a otevře si dveře, aby slyšel své narážky. Během chvilky se dámská šatna stala zcela neobyvatelnou a já dostal vynadáno, proč kolgy rozděluju a že Kachna ještě od rána nebyla čůrat a Hanzl jim furt sedí na záchodě... A tím byl Vašek prohlášen za brzdu zájezdu, neboť od té doby jsme na něj neustále jenom čekali a čekali. A vůbec se mu v ten den moc nedařilo. Cestou do Luhačovic stáhl v jednom z aut okénko, které již nikdy nešlo zavřít, na cestu zpátky seděl v jiném autě, aby neofoukl a v tom autě se po jeho dosednutí rozbilo zavírání kufru. A já měl tichou škodolibou radost, že na tom nejsem sám tak bídně... Poslední věc, která se v Luhačovicích stala je to, že Tlapák prohlásil, že se už nikdy nesvlíkne před ženskejma... Řekl to poté, co v šatně potkal ze sprchy vycházejícího Dana Junase... Ty další věty, které prohlásil snad ani publikovat nebudu... No a Isteník? Ten byl samozřejmě za hvězdu večera. Ihned po představení podával slečnám studentkám rozhovor, zatímco my jsme balili scénu a abychom si toho opravdu všimli, že jde dát rozhovor, tak pro jistotu dvakrát obešel jeviště a jednou hlediště, s pelotonem dívek za sebou. Ale já se na něj nezlobím, že neboural scénu. Já mu totiž po každém představení říkám: "Mistře, máte po výkonu, tak odpočívejte, já to za vás udělám." V Luhačovicích si tuto větu vyžádala i Kamila, neboť jak již bylo řečeno, byla vyvedřená a potřebovala sprchu.
A jak jste si na našich stránkách mohli přečíst, měli jsme v Luhačovících velký úspěch, diváci tleskali ve stoje a já musel našemu šéfovi napsat, že je fakt guru Buranteatru, jak o něm vyšlo v novinách!

No a to je vše! Užijte si poslední prázdninové dny, všem kolegům přeji úspěšnou nadcházející sezónu a školoum povinným přeji šťastný start !

sobota 27. srpna 2011

Ahoj prázdniny! Vítej sezóno! - část první

Nene, nová divadelní sezóna neklepe na dveře, ona už přímo vtrhla dovnitř a začíná kralovat. Prázdniny utekly jako voda (mám pocit, že ty letošní opět rychleji než ty předloňské) a my zase začínáme rozjíždět naši bohulibou uměleckou činnost. No a já opět oživuji svůj blog. Však co jsem si už musel vyslechnout, že jsem ještě nic nenapsal... A přitom já vůbec nejsem línej, to v žádném případě, vždyť já taky skoro celé prázdniny propracoval, ale uznejte, že psát blog v době, kdy Isteník píše na pokračování blog svůj o proslulé buranské dovolené, to je zcela zbytečné a marné. A zbytečné! Takže já jsem si pěkně počkal, až přijde moje chvíle.

Již mnohokrát zde a všude možně jinde padlo, že na co šáhnu, to se pokazí, to hoří, zrátka pohromy jsou všude, kde jsem já. I když mám tak trochu radost, že už se objevují další, které jsem nakazil. Viď, Vašku? No nic, k tomu se dostanu až budu psát o zájezdu do Luhačovic. Teď chci říct jen to, že jsem si naivně myslel, že třeba o prázdninách by se mi takově věci nemusely dít. Obzvlášť chci-li se po celoroční práci zúčastnit dovolené, která se plánuje zhruba od února. Přátelé, opět se muselo něco po... pokazit. Předpokládám, že každý kdo čte tento příspěvek už četl příspěvky Isteníka (beztak má víc čtenářů a fanynek) a tak tedy ví o buranské dovolené a o tom, jak jsem se jí nemohl účastnit celé. Že se vůbec pozastavuji nad tím, že mě začne den před odjezdem bolet v krku a že si vůbec můžu myslet, že z toho nic nebude. Pochopitelně, že když jede Novák na dovolenou, tak musí po dvou dnech onemocnět. Rád bych podotkl, že si nestěžuju, to už jsem za ta léta vzdal, já už to jenom konstatuju. Takže jsem na PIVNÍ dovolené pil dva dny ČAJ se slivovicí a ve Zlíně jsem já svou tour zakončil a rozhodl se jet léčit do Brna. Jenže v ten den byl státní svátek proslulé dvojice C&M a autobusová doprava neměla zrovna frekventované linky směr Brno, takže jsem se rozhodl, že si zaskočím na oběd. Jo, bylo to trapný jít jíst, když jsem přes obří rýmu necítil žádnou chuť a přes bolest v krku nemohl jíst, ale stát na autobusáku mi přišlo ještě trapnější. Takže jsem vyrazil do jedné ze zlínských restaurací, dal si denní menu a příjemná obsluha mi oznámila s obrovskou radostí, že k tomuto menu je PIVO zdarma... Já se jen smutně pousmál, něco zahuhlal, nerozuměla mi ani obsluha, ani já nevím, co jsem říkal, snědl jsem oběd, s námahou vypil darované pivo, odjel domů a vzpomíal na chlapce, kterak se asi mají...
A takto jsem zahájil své prázdniny. Samozřejmě je jasné, že v době, kdy jsem se potil v posteli, bylo venku krásně a teplo a jakmile jsem se uzdravil, začal ten poněkud nešťastný způsob léta, který trval až do dnů nedávných. Čímž neříkám, že tato vedra, kdy je v mém bytě asi 56°C (ano, Kachno, slyším tě, jak opět říkáš, že opět přeháním, ale tady je fakt vedro!) jsou způsobem šťastným.

Každopádně dalším prázdninovým mezníkem se nejen pro mě, ale zcela jistě i pro část našeho souboru a pro moji rodinu stal zájezd do Broumova! Do mého rodného městečka, kam jsme jeli na festival Malé letní divadlení hrát Skleněný zvěřinec. A hlavně, to byl zájezd s noclehem, což my máme moc rádi, akorát se nám to málokdy poštěstí. Hrálo se krásně, hrálo se venku na nádvoří kláštera, diváci byli báječní (však taky většina byli buď moji přátelé, známí nebo rodina, tak ještě aby ne, dostali to za úkol a za smích a plácání byli tvrdě zaplaceni!) a byli jsem s tím vším moc spokojení. Vždyť na nás při příjezdu čekal v šatně čerstvě upečený štrůdl a káva. Při stavbě scény nám pomohl proslulý správce broumovského divadla Miloš, na kterého se všichni moc těšili, protože jsem jim o něm vyprávěl a připravoval je na to, že všem bude tykat. Takže třeba takovému Matějkovi jsem ani Miloše nemusel představovat, neboť on ho sám poznal. Auto, které řídil Matějka přijelo totiž do Broumova o dost později než já, Isťa a Kamila, neboť tamní posádka se rozhodla zastavit na oběd, zatímco hladový já a hladový Isteník jsme stavěli scénu a Kamila nás krmila aspoň tím štrůdlem a poté svou hostinu ještě rozšířila o svačinku z Lídlu. Takže druhé auto tedy přijíždí k branám kláštera, Matějka stáhne okénko, do kterého strčí hlavu nějaký pán, kterého Matějka nikdy neviděl a ten pán řekne: "Nazdar! Normálně jeď dovnitř a tam si to vylož! Ale vopatrně! Já za chvíli přijdu, čau!" Matějka odpoví: "Jo. Díky, Miloši!" Miloš: "No, nemáš zač." Já jsem jenom stál opodál a celou situaci sledoval, načež Matějka zajel do kláštera a Miloš se asi po třech krocích otočí a zeptá se mě: "Ty vole, jak on ví, že jsem Miloš?"
Velice příjemným překvapením bylo, že představení navštívila moje bývalá kolegyně Jana, které tímto ještě jednou jménem nás všech děkuji. Ona nám totiž přinesla velkou láhev domácí slivovice. A tu my hóóódně moc rádi. Takže jsme s ní potom trávili hezké chvilky na divadelní ubytovně. Myslím s tou slivovicí, aby nedošlo k nějaké mejlce. Protože nás však den po představení čekal bohatý program, Ivanka Plíhalová zahlásila asi v jednu ráno "šláftruňk", abychom byli čerství na druhý den. No... Těch šláftruňků bylo nakonec asi tak patnáct a třičtvrtě a v pět ráno jsme byli v postýlkách jako na koni. Ale musím pochválit celý tým, neboť v těch slíbených devět ráno byli všichni vzhůru a připraveni k odchodu. Tedy až na Ivanku, která ležíc v posteli a snídajíc jablko prohlašovala, že se řeklo v devět budíček a nikoli, že se musí být v devět na nohou. A měla pravdu. Nicméně během chvilky se Ivanka objevila oblečená, nalíčená a jako vždy jako elegantní dáma ve dveřích se slovy: "Tak na koho se tady čeká?" V tu chvíli se už nečekalo na nikoho a tak jsme vyrazili.
Na náměstí:

Na prohlídku benediktinského kláštera:


Mimochodem, na tuto prohlídku asi jen tak nezapomene Kamila. Respektive na prohlídku vambereckých mumií, které jsou vystaveny v podzemí kláštera. Když se totiž prohlídka mumií chýlila ke konci, Kamila se nesměle zeptala průvodce, co je to za tu věc, u které právě stojí. Přičemž se domnívala, stejně jako my všichni, že se jedná o nějakou hrobku. Průvodce jedním prstem odstrčil víko, které se se zašustěním odsunulo a Kamila odskočila asi půl metru do vzduchu a dva metry dozadu, aniž by ze sebe vydala hlásku a průvodce s ledovým klidem odpověděl: "To je taková polystyrenová prázdná bedna. To tu nechali filmaři." A víko opět zadělal. Po tomto zážitku jsme si dali krázkou pauzu na nádvoří...


... a potom jsme se (za neustálého remcání, že je to daleko) přesunuli na hřbitov. Tam je totiž nádherný hřbitovní kostelík, který je celý ze dřeva:


V jeho interiéru jsem dostal roli průvodce, neboť paní u pokladny prohlásila, že nám jeden text o kostelu stačí a tak jsem předčítal a ukazoval kolem sebe, kde se co nachází. Přestože jsem se snažil, aby byl můj výklad poutavý, tak Isteníka stejně nebavil. Ale spíš si myslím, že záviděl, že si nemůže na průvodce hrát on:



No a po návštěvě nás čekal nejočekávanější bod programu a sice káva u nás doma. Tam se všichni moc těšili, neboť jsem je nalákal na babiččiny výtečné chlebíčky, maminčiny výborné zákusky a spoustu dobrot.
Je tedy pravdou, že ještě než jsme došli k nám, tak jsme provedli jednu typicky buranskou věc. Zatímco všichni turisti se fotili u hřbitovního kostelíku, naše turistická skupina se fotila u výlepní plochy plakátů. Byl tam totiž plakát Skleněného zvěřince a oni měli nutkavou pořebu se vyfotit stejně jako na plakátu. Copak Kamila, ta je fotila, ta mohla být alespoň nějak u toho, ale nás s Jardou z toho zcela vynechali a nás to trochu mrzelo...

No a následující fotky komentář asi ani nepotřebují... Slíbená Novákovic hostina!




A tady je Isťova trofej, kterou jsem mu přivezl do Brna jako dar. Jo, já vím, že to má být válka blogů, ale my umíme bejt na sebe i hodný:


Ještě foto s celou rodinou před odjezdem:



No a samozřejmě s pánem domu:


Já jsem pak ještě týden ve svém rodném městečku zůstal a své kolegy poslal do Brna... Snad dojeli dobře...


Co myslíte? Dojeli? To se dozvíme zítra, kdy vyjde další část příspěvku o druhé polovině prázdnin!
Jo a abych nezapomněl: autorkou všech fotografií je Kamila Zetelová! Musím to tu uvést, protože ona na tom trvá a zakládá si na tom. Kamčo, díííky! Jsi fantastická!
sobota 11. června 2011

Ahoj léto!

Tak už to je zase skoro měsíc, co jsem napsal poslední příspěvek... Ach jo...
Ne, nesnědl jsem španělskou okurku ani španělské rajče ani nebezpečné klíčky, zkrátka žiju! Jen toho je stále nějak strašně, strašně, strašně moc a na spoustu věcí nezbývá čas a tak to zase dopadlo, že mě Isťa v psaní příspěvku předběhl. Však se tím taky v tom svém chlubí... A to jsem se domlouvali, že na sebe počkáme a napíšeme oba své příspěvky v jeden den a on si to klidně takhle poruší... Ne, kecám, na ničem jsme se nedomlouvali. Chtěl jsem jen vymyslet nějakou výmluvu, proč jsem zase až ten druhý, ale jsem si vědom, že je to chabé a už vůbec vlastně nevím, proč to sem píšu... Asi proto, aby ten můj příspěvek byl aspoň delší než ten jeho, když už není první...
Ale pojďme hezky postupně, jak se všechno událo za sebou:

PREMIÉRA HEDY GABLEROVÉ
Dopadla výborně! Jsou to děcka šikovná ti všichni, co v tom hrají... A já jsem si konečně dal za scénu inspicientský stoleček, abych pořád nepostával a nepobíhal a byl jsem děsně důležitej a bylo mi u toho děsně dobře...
Ještě než přejdu k premiérovým zážitkům, tak se na chvíli zastavím u průběhu zkoušení. Kdo sledujete naše počínání, tak asi víte, že Hedu režíroval Adam Doležal (AD). On to je kluk šikovná, ale občas s ním spolupracovat, to je o nervy... Tak on si například do tohoto představení vymyslel spoustu rekvizit, které dalo fušku sehnat... Záměrně zmíním jen některé: hromada knih, zelený kbelík, černá síťovka. Já a naše produkční Martina jsme sháněli, sháněli, sháněli až jsme to nakonec sehnali a když jsme to donesli do divadla, tak nám AD sdělil, že už to pořeba není... Takže nám teď půl skladu dekorací zabírají Adamovy věci (ty které hrají i ty, které nehrají) a když někdo něco v tom skladu hledá nebo odtamtud něco bere, zpravidla na něj vždy spadne nějaká Adamova věc. A tak se teď více než často ze skladu ozývají věty typu: "Já ho zabiju! (sprosté slovo)", "Co to tady (sprosté slovo) je za krámy?!" "Au! (sprosté slovo) Já to všechno vyházím!" "Proč musí mít vždycky AD tak velkou a těžkou scénu? (sprosté slovo)" "Ještě tady najdu jednu jeho věc, která se nepoužívá a narvu mu ji do (sprosté slovo)!" Takže tak... Ale špíl udělal pěknej, takže nás ta zloba vždycky přejde...
Už v minulém příspěvku jsem informoval, že nám v Hedě hostuje skvělá Irenka Konvalinová z MdB. A té se při premiéře stala pro herce nezáviděníhodná chvíle, kterou se teď už bavíme při každé repríze. Irenka hraje hned v prvním výstupu představení a nese si s sebou spoustu rekvizit. Klobouček, dárek, kabelku a v ní máslovku a kakajko. Přičemž klobouček je dost zásadní neboť s ním a o něm se hraje hned ze začátku asi tak pět minut. Premiérové publikum usedá v hledišti, všude panuje premiérová atmosféra, herci se připravují za scénou, kde je tma jak v pytli a já jen pro jistotu kontroluju, zda je všechno tak, jak má být, jen v té tmě bohužel nevidím všechno úplně jasně. A tak se ptám: "Irenko, máš všechno?" Irenka: "Mám". Já: "Fajn, tak začneme." Představení začne, Irenka a Vojta Blahuta začnou hrát a dostanou se do chvíle, kdy je první zmínka o kloboučku. A ejhle, Irenka na hlavě žádný klobouček nemá. A tak vběhne do zákulisí a stále v roli volá: "Počkej, počkej, já ti ukážu klobouček, jaký jsem si koupila. Kdepak já ho jenom mám? Kdepak jenom je ten klobouček? Kam já jsem jenom ten klobouček položila?" A v tu chvíli se v zákulisí spustila neskutečná panika při hledání kloboučku. Zkoušeli jste někdy hledat černý klobouček v černém prostoru? Jestli ne, tak to ani nedělejte, protože se vám to stejně nepodaří. Ani nám se to nepodařilo, protože my jsme klobouček našli, jak si sedí v šatně na pohovce a čeká na svou velkou chvíli. Irenka se mezitím vrátila na scénu, bravurně z této situace vybruslila tím, že se s Vojtou začali bavit o něčem zcela jiném, co mělo následovat po scéně s kloboučkem, Irenka se pak vrátila znovu pro klobouček, neboť tušila, že my ho mezitím asi našli, vrátila se ke scéně s kloboučkem a vše už bylo tak, jak mělo být a dodnes jsem přesvědčený, že nikdo z diváků nic nepoznal... Irenka z toho byla dlouho hodně smutná, nazvala se hodně škaredým slovem a řekla mi, ať ji příště hlídám jako ostříž a nepustím ji ze šatny dokud nebude mít úplně všechno. Do konce představení už se nestalo nic zásadního, herci sklidili úspěch a mohlo se jít slavit.
Rád bych Isťu upozornil, že i když jsem mu ještě ve čtyři ráno posílal foto kolegy Jardy Karafiáta, že jsem zdaleka nedopadl tak jako na premiéře Koní. Takže i já byl ráno fit. Je pravda, že domů jsem musel jet autobusem, protože v ten den nejezdily šaliny a že mě budil řidič ve vozovně a já v rozespalosti nemohl najít dveře z autobusu, ale jinak jsem byl OK... Alespoň jsem se neprobudil v zoologické zahradě, jako pár dní předtím, kdy jsem usnul v nočním rozjezdu a marně hledal cestu zpět...
Chudák Kachna (představitelka Hedy) měla při cestě domů z premiéry ještě větší smůlu a nejhorší na tom je, že v tom určitě mám prsty i já, neboť já ji vyprovázel na tramvaj. Totiž: nejen, že pokazím, co mohu, teď už to došlo tak daleko, že jen se někde u někoho mihnu, už se lepí smůla na paty úplně všem... Takže Kachnu opět chytil revizor a při vystupování ji vypadla láhev vína, kterou jsem si poctivě společnými silami odcizili z rautu na cestu domů...

MISANTROP - ZÁJEZD ZLÍN
Jo, já vím, o tom už vám Isteník psal, protože mě předběhl a vůbec je nejlepší, jenže i mistr tesař se někdy utne a tak Isťa zapomněl ještě na jednu příhodu ze zájezdu. A sice čerpání benzínu.
To vám takhle nejchudší brněnské divadlo přijede již zmíněným trojkovým Bavorákem a kabrioletem Fiatem Barchetta (Isťo, omlouvám se, používám tvých slov, protože já bych o těch autech dokázal říct jen to, že jedno je červené a druhé stříbrné, protože tomu nerozumím. a to by pak tak nezvyznělo) na benzínku, aby načerpalo pohonné hmoty na další cestu. Kamila ladně sundá sluneční brýle, vymotá se ze šátku, který měla po celou cestu na sobě a který za ní nádherně vlál a vydá se vstříc nákupům. Zetel si začne umývat přední sklo, z bavoráku vystoupí obrovský Dano a zvolá na Zetela: "Michale, za kolik můžu natankovat?" (Řekl to slovensky samozřejmě, ale já to nepochytil). Michal odpoví: "Za kolik chceš, já ti to pak proplatím." Přijde obsluha benzínky, natankuje nám benzín, umyje sklo i Danovi a my si mezitím pochutnáváme na kávě a nanucích. Dopijeme, dolížeme, nasedneme, odjížídíme. Jen co Dano nastartuje, vyběhne z čepračky ještě víc nastartovaná paní a zuřivě gestikuluje a křičí. Tak Dano vykoukne z auta a zaslechne: "Vy jste neplatili!" Dano zvolá na Michala: "Michale, tys ten benzín neplatil?" Michal: "Ne, proč? Já jsem ti říkal, že ti ho pak proplatím!" Takže nám to bez placení neprošlo, vše jsme napravili a to nejchudší brněnské divadlo v těch naleštěných fárech mohlo zase pokračovat směr Zlín.

Já vím, že už jsem strašně dlouhej, ale ono se toho stalo fakt hodně. Ale čtěte dál, pořád je o čem... Teda doufám... A kdyby vás to už nebavilo, tak o prázdninách, které jsou za dveřma, těch příspěvků moc nebude, tak toto můžete brát jako takové prázdninové čtení...

DIVADELNÍ SVĚT
Jo, já vím, o tom už vám Isteník psal, protože mě předběhl a vůbec je nejlepší, ale pro mě to byl velký zážitek, tak se o něj musím podělit!
Tak za prvé jsem stanul na prknech Městského divadlo Brno, kde hraje sám Mistr Isteník! (Mimochodem, možná to nevíte, ale on si na oslovení Mistře dost zakládá, ba někdy přímo vyžaduje. Takže kdybyste si někdo chtěl u něj šplhnout, tak jedině: "Mistře...")
A za druhé, zahrál jsem si roli Othella! Ano, přátelé, já hrál Othella! A krásně! (si myslím) Byl jsem od hlavy až po pás nalíčený načerno, což bylo moc fajn a řekl jsem jednu větu. Heč! Ještě teď si ji pamatuju: "Lehni, běhno!" Kdo jste neviděl, o hodně jste přišel...
Byl to prostě takový fajnový den, který nám všem akorát pak trochu narušil Vláďa Morávků, jak už o tom psal Isteník a předběhl mě. Neumíte si představit, jak mě irituje jeho slavná věta: "Pavle, stěžuj si!", protože od té doby neslyším v Buranech nic jiného. Ale já je mám rád a tak mi to nevadí a plním všechna jejich přání a stěžuju si na všechny a na všechno a pořád... No, Vláďa by měl ze mě radost...

PAN POLŠTÁŘ - ZÁJEZD OLOMOUC
Jo, já vím, o tom už vám Isteník psal, protože mě předběhl a vůbec je nejlepší, jenže i mistr tesař se někdy utne a tak Isťa zapomněl ještě na pár drobností ze zájezdu.
Především zapomněl, že já se stále ještě hněvám, že mi nedali příležitost dozvědět se alespoň maličkou informaci o olomouckém basketbalu a pak také zapomněl zmínit, že zatímco Rieger rozebíral Ivance kuchyň, on okupoval její místnost, kam i císař pán chodí sám. A já to na něj klidně prásknu. Protože kdyby tam tak dlouho neseděl, tak by Ivance z té kuchyně aspoň něco zbylo a Rieger by nechtěl mermomocí navštívit ještě jeden pokoj jejího bytu, kde bydlela nějaká studentka a Lukáš se neustále domáhal informace o velikosti tohoto pokoje. Ivanka mu místo toho ukázala koupelnu, že ten pokoj je úplně stejný (aby už od něho měla konečně pokoj) a já se zeptal, zda je v tom druhém pokoji také vana a jak je případně využita a opět mi nikdo neodpověděl...

PRŮVOD MASEK
Jo, já vím, o tom už vám Isteník psal, protože mě předběhl a vůbec je nejlepší...
Já už jenom přihodím jeden svůj zážitek z této monstr-akce. Kdo jste v ten den (3.6.) šel mezi 17:00 a 18:30 hod. po Masarykově ulici, kde před knihkupectvím stála živá socha, kterou schytal jeden takový chudák z jednoho brněnského divadla, který byl opět nalíčený, tentokrát i na bílo, na žluto a na červeno, tak to jsem byl já... A protože jsem byl neustále pod palbou různých fotografů, tak třeba někdo z vás máte i moji fotku...
Ne, náhodou to nebylo až tak špatný, docela jsem si to užil. Tedy až do chvíle, než kolem mě procházela nějaká důchodkyně, která evidentně nepochopila smysl živé sochy a neustále se domáhala konverzace a chtěla se na něco zeptat, takže jsem to asi po pěti minutách nevydržel a zeptal se jí, co potřebuje. Ona odpověděla: "Můžu se zeptat, co vás k tomu vedlo tady takhle stát?" V tu chvíli jsem opět zaujal pózu živé sochy, odmítl odpovědět a nad otázkou přemýšlím dodnes...

ANTONÍN HUVAR - ZÁJEZD VELKÁ BYSTŘICE
Ha! A o tomhle Isteník nepsal, protože tam nebyl!
S tímto představením jsme byli ve Velké Bystřici včera a byl to naprosto úžasný a silný zážitek pro nás pro všechny. Hráli jsme v místě, kde páter Huvar několik let působil a navštívili faru, na které bydlel a kde nás místní farář (který farnost přebral po otci Huvarovi) pohostil slivovicí s medem. Představení se povedlo a přišlo i hodně lidí, především pamětníků. Například jeho hospodyně, paní, která dodnes má kačenku, kterou od něho dostala, paní, kterou oddával, její dcera, kteoru křtil a spousta dalších. Lidé byli dojatí, neustále nám děkovali a vzpomínali a po představení nám skoro všichni pomohli sbalit a odnosit scénu.
Zažili jsme pro nás velký a úžasný den a Velké Bystřici ještě jednou děkujeme!

Dnes jsou Burani v Ostravně s Misantropem. A já klidně mohu psát tento příspěvek, protože tam hraje má alternace Vašek a mě s sebou nevzali, protož bych se prý nevešel... To je, co?
Ale já se nezlobím... Vždyť já jim dokonce přibalil i na cestu svačinu - štramberské uši, kterých jsme včera v Bystřici dostali celou tašku...
No a tím jsem u konce... Víc se toho zatím nepřihodilo... A už asi ani nepřihodí... Zítra nás čeká Valná hromada Buranteatru, ve středu poslední zájezd a zároveň poslední představení sezóny a pak už se na dva měsíce rozloučíme a zvoláme: "Ahoj léto, ahoj prázdniny!"

pondělí 16. května 2011

A už jdeme do finále

Ne, nebudu psát o hokeji... Jednak by to vypadalo, že se opičím po Isteníkovi a hlavně já a sport spolu moc nekamarádíme - stále ve mě přetrvává trauma z lyžařského kurzu, kdy bylo pro mě zřízeno speciální čtvrté družstvo, jehož jsem byl jediným členem nebo rodinný cyklistický výlet ukončený zlomeninou dvou kostí na ruce (samozřejmě mých), takže já se od jakéhokoliv sportu držím raději dál. Navíc tomu vůbec nerozumím, takže bych si ani netroufl tu cosi psát...
Ale tak občas jsem se na ten hokej podíval, když jsem zrovna nebyl za scénou, na scéně, pod scénou, vedle scény nebo na jakémkoliv jiném místě v divadle. A občas jsem se o tom hokeji bavil s ostatními... Teda spíš jen přikyvoval a dělal, že mě to moc zajímá...
Když ne o hokeji, tak budu psát překvapivě o divadle. S Buranama už totiž jdeme do finále. Pomalu se blíží červen, takže vbíháme do cílové rovinky sezóny 2010/2011, ale ještě předtím nás čeká poslední letošní premiéra. Takže od zítřka se tak nějak všichni zase stěhujeme do divadla, protože nám začíná  generálkový týden a to nám na nic jiného moc času nezbude. Tedy, musíme si nějakou tu chvilku najít, abychom se na sobotu trochu zkulturnili  a mohli něco připravit na slavností raut po premiéře. Prozatím si mezi sebou jenom dopisujeme, co kdo udělá a přinese a dohadujeme se, jestli koupit plastové či papírové nádobí nebo jestli nějaký odvážlivec donese nádobí z domova s rizikem, že by mu ho mohl některý z kolegů "omylem" zničit. Jak víte po premiéře Koňů, některé oslavy premiéry bývají bujaré, tak proto ty obavy... Obzvlášť jestli se přijde podívat Krupica, který zničil Šotkům mísu a Honzík je z toho smutný doteď...
To už nám bude hej, až bude raut... Ale nejdřív ještě musíme každý odvést svou práci na 100%. Takže neleníme a zkoušíme a zkoušíme... A já musím říct, že to jde a že se už na tu premču dost těším... I když občas Kamča zaprudí (ale jak sama říká: "Já jsem prudička, to se ví..."), Kachna občas odmítne zrealizovat připomínku od AD (=Adam Doležal), poněvadž by to prý Heda nikdy neudělala... Šotek sedí na židli u okna a dramaturguje.... Zetel rejpe do Šotka, že to umí kdekdo sedět u okna a mudrovat... Šotek na to odpoví, že sedět a mudrovat u dveří už je ale těžší a v tu chvíli se povšimne, jak já sedím u klavíru a sleduju text a neopomine podotknout, že sedět u piána a neříkat vůbec nic taky umí kdekdo... AD si může ukroutit vlasy (teď už jenom vlasy, protože vousy si oholil), říká zcela jednoduché věty tak složitě, že je nikdo nechápe, ale naštěstí se vždycky dobereme zdárného konce a je to fajn... Chudáci ti, co u nás hostují - Irenka a Vojta. Musí být občas těžké pochopit to naše fungování. A jak Irenka správně podotkla: "Já si musím jednou s někým od vás sednout a nechat si všechno vysvětlit..." Nedivím se jí... Jinak si nemohu odpustit to, že mě AD na jedné ze zkoušek dost urazil. Když jsem si chtěl zkusit na nově vyrobené scéně příchod jedné z postav -Eilerta Lovborga (Lovborg se správně píše s přeškrtnutým "o", ale já to tady neumím, tak si to tam musíte představit), tak on mi řekl, že na to nemám... Tak to se mě dost dotklo, to zrovna nemusel, si myslím... A vzhledem k tomu, že mě čeká role Othella, tak si myslím, že nějakého ibsenovského chlápka bych zvládl levou zadní...
No nic, Heda jede na plné obrátky a určitě si nenechte ujít její reprízy... Bude to stát zato!
I když se s ostatními členy souboru, kteří momentálně nezkouší tak často nevidím a jsme si tudíž o to vzácnější, tak i tak se u nich pořád něco děje... A když se u nikoho náhodou nic neděje, tak ono se vždycky něco najde... Teď třeba podezříváme manažerku Martinu z těhotenství, neboť má jasné příznaky: nepije nebo jenom málo a chodí brzo domů... Což u Martiny není zvykem... A tak jsem se s ní o tom dal do řeči a ona kápla božskou! Jenže to dítě prý nechce a prodá ho. Rozhodil jsem sítě a hned se našel zájemce - manažerku Evu. Jsem zvědav, jak tohle dopadne.... Jo a když už jsem u té Evičky, tak na ni musím taky něco prásknout. Ona teda říkala, hlavně to nedávej na blog... No, tak když někdo řekne nedávej to tam, tak je asi jasné, jak to musí dopadnout... Takže: Evě smrdí nohy! Jo, takto to přímo řekla... A dokonce poté, co jsem jí pochválil její nové boty. U nás je prostě možné úplně všechno... To jsem zvědavý, co všechno nás ještě do konce června potká.
I když jsem tedy psal, že už jdeme do finále, tak to ale vůbec neznamená, že bychom nějak polevovali. Naopak nás toho teď čeká víc než dost: premiéra, zájezd do Zlína, představení na Špilberku v rámci Divadelního světa Brno, zájezd do Olomouce, Slavnost masek, zájezd do Velké Bystřice, zájezd do Ostravy, valná hromada našeho divadla, zájezd do Jihlavy, k tomu špíly na Stadionu a pak teprve můžeme hurááá na prázdniny...
Takže sledujte naše stránky a choďte k nám, ať si nás ještě užijete, než se vám na ty dva měsíce schováme...
úterý 3. května 2011

Tak se na to podívejte...

Tak se na to podívejte, minulý týden už je pryč a já zase nestihl příspěvek... Takže mě čeká nějaký buranský trest... Jenže, když se toho zase tolik událo... Kdo to potom má stíhat, že?
Všichni máme za sebou Velikonoce a u nás byly vskutku veselé. Ovšem pozor! Teď tím u nás myslím u nás doma, protože já jsem na konci dubna na pár dní opustil Burany (snad mi to odpustí) a jel se podívat za rodinou... Jak říká Zetel - jel jsem k nám do skal. Na Velikonoční pondělí jsem podnikl nezbytnou "koledovací pochůzku" = sestřička, maminka, babička, teta. Samozřejmě všude vajec habaděj, ovšem vajíčka, které jsem dostal od své babičky, toho jsem si vážil nejvíce... Ono si řeknete: vajíčko... Ale víte, co obnáší takové vajíčko uvařit? To by jeden nevěřil, co všechno se může stát... Zkrátka babička se mi pochlubila, že když ta vejce dovařila, nešla jí sundat poklička z hrnce. Poučena pohádkou O veliké řepě zavolala na pomoc dědečka, aby jí zkusil pokličku sundat. Táhli, táhli, ale pokličku nevytáhli... A protože nikdo jiný už asi doma nebyl, neměli na koho zavolat dál, proto přemýšleli o dalších způsobech vyřešení tohoto problému. Dali tedy hrnec do dřezu, schladili ho studenou vodou, táhli, táhli, ale pokličku nevytáhli. Babička podotkla, že tam zřejmě vznikl nějaký podtlak nebo přetlak nebo co... A protože my máme doma takové ty pokličky s malou dírkou, tak jsem se jí zeptal, jestli ty pokličky má nebo ne. Já jsem totiž stále nechápal, co se jim stalo a hlavně, jak se to mohlo stát. V tu chvíli babička odpověděla: "No, teď už tam ty dírky máme!" A to už jsem začínal tušit, že problém byl vyřešen dost radikálně. A nemýlil jsem se. Dědeček vzal vrtačku a do pokličky vyvrtal díru... "A představ si, on ti mně jedno vejce provrtal..." dokončila babička. Já vím, že to zní neuvěřitelně a jako pohádka, ale toto se opravdu stalo... Tak se na to podívejte...
Škoda, že už v ČT nedávají Bakaláře. Hned bych tam poslal námět a Isteník by měl v čem hrát, protože to bych dal jako podmínku.
Ještě než jsem opustil rodný Broumov, měl jsem jeden velký úkol. Vyrobit pro svou sestřičku čarodějnici. To už je taková tradice, že se každoročně na konci dubna odeberu na nějakou chvíli do kůlny na zahradě, nechám pracovat svoji fantazii a využiju své manuální schopnosti... Kupodivu, nic se mi přitom nestalo... A abyste viděli, jak jsem šikovný, tak jsem to nechal i zfotodokumentovat. A když s na to tak dívám, tak si říkám, jestli já nezačnu dělat taky do scénografie. Tak se na to podívejte...
Čarodějnice Berta před upálením:

Čarodějnice Berta při upálení:
Mimochodem, tam co je ohniště, je dnes závěj sněhu... Počasí se nám trošku pobláznilo, že?
U upálení Berty jsem už bohužel nebyl, neboť jsem musel jet do Brna za Hedou... Rozumějte za Hedou Gablerovou... Jakože na zkoušky naší poslední premiéry... No a taky mě čekala nějaká ta představení...
Ve středu jsem si zahráli Misantropa a v tento večer (před představením) vznikla v šatně legendární věta, kterou od té doby v kuloárech Buranteatru uslyšíte pořád a o kterou se prostě musím podělit. To se tak všichni chystají na představení, někdo pije kafe, někdo pokuřuje o patro výš, někdo jen tak okouní, někdo se líčí, zkrátka taková typická atmosféra před představením... A ve chvíli, kdy se Zetel chtěl na něco optat své ženy, dostal jasnou odpověď: "Já tě neslyším, neposlouchám tě, opakuju si text, připravuju se na večer, nech mě!" V šatně zavládlo zhruba třívteřinové hrobové ticho a poté vypukl hurónský smích, neboť jsme byli šokováni, jak z někoho tak rychle vypadne tak složitá věta jako odpověď na zcela nevinnou otázku... Isťa tuto reakci mimojiné zdůvodnil tím, že to zapříčinila již třetí řasenka, která za tuto sezónu vyschla a popudila tak dámskou část souboru... Tak se na to podívejte... To je jen takové nahlídnutí k nám dozadu, jak to občas u nás vypadá... Prostě blbnem!
No a já jsem se dneska vrátil z Horní Bečvy, kde jsem byl na setkání programových pracovníků... To je takový výlet za kolegy z různých českých divadel, kde si mezi sebou nabízíte představení na zájezdy a navzájem si říkáte, jak to teď u toho divadla chodí... Já jsem tam teda byl úplně poprvé, ale musím říct, že jsem za to rád, ono to bylo docela fajn. A když jsem u těch zájezdů, tak myslím, že jsem vám už jednou sliboval, že se podělím o zážitek, jaký se při domlouvání zájezdů může přihodit...
Obvykle když do různých divadel pošlu e-mailem nabídku našich představení, tak mi přijde odpověď buď kladná nebo záporná nebo neutrální nebo mi hned volají, zkrátka takový standardní postup... Ovšem jeden e-mail, který mi přišel, ten mě hodně překvapil. Když jsem ho otevřel a viděl, jak je dlouhý, tak jsem se zaradoval, že to asi někdo má o Burany zájem a už se ptá na spoustu podrobností... Chyba! Já nebudu uveřejňovat, odkud mi toto přišlo, jen podotknu, že člověka, který mi to poslal vůbec neznám a už jen proto mě hned na začátku překvapilo familiérní oslovení "Pavle"...

"Dobrý den Pavle,
 nabídku jsem obdržel. Bohužel si žádné představení nemůžeme dovolit.
1. Jsme zadlužení
2. Náš bývalý ředitel, který se stal místostarostou, se tu nechal zaměstnat jako externí hudební dramaturg a už zase mydlí ty svoje americké kapely za tisíce eur a dolarů, ačkoliv na to nemáme.
3. V posledních dnech na nás sílí tlak, abychom se odstěhovali do sousedního domu ještě před další etapou jeho rekonstrukce.
Výběrové řízení na ředitele bylo pod jeho taktovkou. Již v únoru padlo jméno člověk, který je jeho favoritem a má se stát jeho nástupcem. Tak se také stalo. Vyřazena byla většina vysokoškoláků. (kandidát se
 kdysi vyučil opravářem ledniček a po revoluci v tomto oboru také podnikal než si začal říkat manažer). Jeho hlavní devizou však je, že je bubeník.
Pochopitelně bude ovládán naším bývalým. Právě on zrušil pořady pro školy a nad divadly ohrnuje nos - to ať si dělá někdo jiný. Za pořady pro školy lobuje naše ekonomka, ale dokud neseženeme nějaký grant, nechce nechce je povolit s obligátním "nemáme na to peníze."
Přeji hodně štěstí."

Tak se na to podívejte... Já se přiznám, že jsem nenašel sílu na toto odpovědět. A teď zpětně mě mrzí, že jsem jim nenapsal, jestli se aspoň doma mají dobře...
Zkrátka se u toho divadla může stát spousta divů... A jedním z divů je teď pro mě Isťa... Jak se už přiznal, začal běhat, peče záviny a pije vinný střik... Ono ho prostě asi opravdu vzalo to, jak ho to naše vedení neobsazuje... Ale protože já a on jsme v jednom týmu, tak já ho na holičkách nenechám... Už naposledy, když jsme se viděli, tak jsme naplánovali nové představení... Bude to o šnecích či slimácích či hlemýždích, jak kdo chce. A Michal Isteník ztvární titulní postavu slimáka Ferdinanda... Pracovní název představení je "Rychle a zběsile". Tak já jdu psát scénář, ať na nás ten kluk nezanevře...

středa 20. dubna 2011

A jedeme dál...

Tak a je to tady. Protože se sliby mají plnit, tak ho plním i já a je tu pokračování mého včerejšího příspěvku.
Včera jsem končil "Koňmi" a s nimi spojenou pokutou v MHD a tam dnes začnu. Tedy, ne už na tom dopravním podniku, doufám, že tam se zas nějakou chvíli nepodívám, ale začnu dobou po premiéře Koní.
Pár dní po ní jsme totiž začali s Jirkou a Martinem zkoušet náš "minišpíl" Vesmírní lidé pro festival "Brněnský lunapark." Před týdnem jsme měli v Mezzaninu premiéru a měli jsme úspěch a hlavně obrovskou radost. Poněvadž nás tohle představení dost baví a dost si u toho zablbnem. A dokonce jsme v den premiéry odehráli hned i první reprízu, což jsme vůbec nečekali. Měli jsme hrát Burany, ale v ten den se nám diváci rozutekli na zahrádky grilovat (to dělá to jaro), a tak se jich sešlo málo... Proto jsme nelenili a pro ty věrné sehráli naši novinku v kavárně na Stadecu a panečku, jak se to líbilo! A co kolegů se na nás bylo podívat! No a od té doby já coby Mirek a můj brácha Jenda a Ivo A. Čenda kočujeme po brněnských kavárnách, povídáme si s Aštarem, Jamahamou, Ptaahem, hrajeme pohádku, předáváme poselství, zpíváme... je toho spousta... Přijďte se taky podívat. Už příští úterý v 18:00 v kavárně Podobrazy. To by sice mělo být jakože poslední představení, ale my se ho jen tak nevzdáme... My budeme táhnout tu káru dál! Když může Isťa dezertovat do Kroměříže, proč bychom my nemohli zájezdovat, že? Obzvlášť, když nám to tak sluší:

No a pak už bylo 8. dubna a my jeli s Venkovem na venkov. Čekal nás zájezd do Turnova a byl to zájezd s noclehem a to my rádi! Pěkně jsme všechno sbalili, já měl za úkol naplánovat cestu, což jsem splnil, ovšem nedošlo mi už, že když bude pátek, tak budou ty silnice trochu zasekané, takže jsem zase něco mírně musel pokazit a my přijeli trochu později, ale to vůbec nevadilo. Nebo aspoň teda myslím... Všechno jsme stihli včas připravit a když jsem napsal šéfovi zprávu, že jsme připraveni, tak jsem dotal pochvalu, takže vlastně dobrý... To se jako nechlubím, to se ospravedlňuju... Řeknu vám ale, že v tom Turnově mají moc pěkné divadlo... Fakt, my jsme si tam připadali jako v malém národním: krásná výzdoba, balkón, dvě galerie, krásné šatny, prostě paráda... A těch lidí, co přišlo! Zkrátka, vydařilo se nám to!
Ubytovaní jsme byli v BIOráji a jak jsem už tak nějak zmatení ze všech těch BIO výrobků na každém rohu, tak nás děsně zajímalo, jak takové BIO ubytování vypadá... Jak jsme byli překvapeni, že se nejedná o BIO jako BIO, ale BIO jako kino, poněvadž ubytování bylo v kině. A hezký to tam mělí... I barevnou televizi na pokoji. Z té měl asi největší radost Jirka, protože rád usíná u televize. A já měl taky radost, protože jsem na tom stejně. Jenže tam s námi byl ještě Adam a ten nám to vypnul. Ale my už stejně spali, tak o nic nešlo... Ráno už nás čekala na chodbě v křesílku Kamila, protože jsme to tak měli domluveni a mohli jsme vyrazit směr Brno. A vyjeli jsme schválně dřív, protože jsme měli spoustu plánů. Jednak se podívat z okénka na Babu a Pannu... Tím samozřejmě nemyslím nějaké chodkyně, ale hrad Trosky. Prý se těm věžím tak říká. A my viděli:


Potom jsme nemohli vynechat návštěvu Hořic a nekoupit si tradiční Hořické trubičky. Sice jsme pro jejich nákup vytáhli jakousi paní od sobotního oběda, ale byla hodná a trubičky nám prodala. Takže jak vidíte, i když jsme na cestách, myslíme na své rodiny a kupujeme jim dárky. Já se tedy své rodině omlouvám, trubičky jsem také chtěl přivézt, jenže jedny jsem snědl hned v autě a nadrobil tak Jirkovi na zem (chudák o tom neví, já se styděl mu to přiznat) a druhou jsem snědl ihned po příjezdu do Brna... Tak příště, no...
No a pak nastal hlavní bod našeho programu tohoto dne: OBĚD. A na ten jsme se stavili v Litomyšli. Vyrazili jsme na náměstí, vyfotili jsme s Bedřichem Smetanou a ptali jsme se ho, kam tam na oběd. Ale Béda nic, pořád jen koukal, ruku v bok a pohled upřený do dáli.


Tak jsme si s Kamilou řekli, že se stavíme do Infocentra se informovat. Nevím, zda se tamní zaměstnanec také jmenoval Bedřich či alespoň Smetana, nicméně od něho jsme se rovněž nic nedozvěděli, protože nám řekl: "Já nikam na jídlo nechodím." Tak jsme si poradili sami, zašli do hotelu Zlatá hvězda a udělali jsme dobře! No a pak už se jelo domů a rychle odpočinout, protože druhý den nás čekala zahajovací zkouška poslední inscenace této sezóny - Hedy Gablerové.
A už v tom zase lítám a sestavuju fermany a otravuju herce s termíny a oni už pilně zkouší a Adam si může z toho všeho ukroutit vlasy a vousy. Jo a máme dvě nové posily: hostují u nás Vojta Blahuta a Irena Konvalinová. Jsme moc rádi, že mezi nás přišli a doufáme, že jsou u nás spokojeni, protože my jsme s nimi spokojeni moc...
A takhle to teď u nás je. Hrajeme dál a dál, rozloučili jsme se s naší inscenací Ten třetí, která měla tento týden derniéru a zkoušíme, až se z nás kouří... A někdy po zkoušce se jdeme trošku odreagovat a zajdeme si na nějakou zahrádku na jedno vychlazené... Jako třeba dneska... To má opravdu něco do sebe... pěkně se ta naše práce probere, zhodnotí, vymyslí spousta nápadů... Vřele doporučuju i vám si takhle někdy po práci zajít odpočinout...
Ale i přes odpočinek jsem pořád a pořád pilní! A to i mimo divadlo, například když se právě snažíme domluvit nějaký ten zájezd... A že nás jich ještě čeká! A protože "dělám" i do zájezdů, tak se s vámi někdy příště podělím o zážitek, co všechno vám takový kulturní pracovník může napsat jako odpověď na nabídku představení...
Ale pro teď už to stačí, užijte si Velikonoce a v úterý přijďte na Venkov! Ono je to fakt moc povedený... A říkal to i Isťa!
Tak příští týden!
Pavel, co má (R)radost :-)
úterý 19. dubna 2011

Jaro dělá divy...

Tak konečně nastal ten den. kdy jsem zasedl k dalšímu svému příspěvku na blog... Já už to chtěl dávno udělat, vždyť už i Isteník mě předběhl, tak snad budu alespoň rychlejší než Šotek... Navíc je to trapný, tak dlouho nic nenapsat, protože to pak vypadá, že nic neděláme (což záhy vyvrátím) a navíc nás už dvakrát kolegyně Kamila urgovala o příspěvky, neboť si je děsně ráda čte před spaním, takže už je opravdu nejvyšší čas... A já s hrůzou zjistil, že jsem svůj poslední příspěvek napsal před měsícem a jedním dnem... A to se fakt nedělá...
Milí moji pravidelní čtenáři, promiňte mi tento defekt a slibuji vám, že odteď zde najdete nový příspěvek každý týden... A kdybych se náhodou chtěl opozdit, tak už mám se svými kolegy domluveno, že mě mohou jakkoli ztrestat, což si já samozřejmě nenechám líbit, proto budu pilný jako ty včelky, co nevidět vylétnou... Poněvadž je to jaro a o jaru jsem se nedávno toto dočetl: "Jaro je néšumnější a první népilnější období celýho roku. Všecko kvete... Slépky kvokajó, kravky bučijó, koníci řehtajó, prasata chrochtajó, kozy mečijó, ovce bečijó, pésci ščekajó, kočky mňókajó, ptáci zpívajó. A lidi se hrabó v zemi, kypřijó a sázijó. A pak s těma zasranýma rukama spokojeně stojijó a pozorujó, jak jim ty sazeničky klíčijó. A protože só všeci dobří hospodáři, tak si i radijó. A jak si tak radijó, tak se i družijó, a někerým je to málo, tak spolem vrkajó, pak se tulijó a nakonec trtkajó jako kozli. Jaro je velké čaroděj a dělá divy..."
Jak jsem už napsal výše, vyvrátím to, že bychom nic nedělali za tu dobu. Právě, že jsme toho dělali hodně a hodně a ještě víc a proto jsem pořád nestíhal se o to tady podělit... Já bych se rád vymluvil, že to bylo právě tím příchodem jara a s ním spojenou jarní únavou a alergií (postižení ví, o čem mluvím), ale to by mi samozřejmě nebylo nic platné a navíc to není hezké se vymlouvat... Takže dost řečí, jsem ostuda, já vím a teď k těm novinkám.
Jedna velká novina, která se u nám udála je ta, že máme v naší divadelní rodině nový přírůstek. Náš grafik Bolívar se stal taťkou!!! Přesně tři měsíce po Ježíškovi (24.3.) se mu narodila dcerka Anežka. A tak jsme gratulovali a měli radost a Burany v ten den odehráli na její počest.
V minulém příspěvku jsem psal, jak zkoušíme Koně a hle, oni už měli pramiéru. A dopadlo to dobře. Ostatně o oslavě už víte od Isti... To už snad ani nepotřebuje další komentář... Stále ten průběh večera rekonstruujeme, ale vlastně už to spíš pomalu vzdáváme a necháváme to koňovi, protože má větší hlavu... Ale ty zkoušky předtím, to byl opravdu maratón. A co bylo těch nočních zkoušek, tedy kdy jsme si dali všichni sraz v deset večer v divadle, uvařil se litr kafe a šlo se na plac do dvou do rána. A jak už to tak bývá, tak zpravidla se skončilo třeba v 1:55, tudíž noční rozjezd byste nestihli, ani kdybyste měli vrtuli v..., prostě vrtuli. Takže jsme si pěkně počkali vždycky až na ten další a druhý den jsme byli čilí jako rybičky. A v jeden den se nám ještě pěkně posunul čas ze zimního na letní, takže rázem jsme měli o hodinu spánku míň a o hodinu zkoušky víc. Ovšem na jednu z těch nočních zkoušek čtyři z nás určitě nezapomenou. A pokud si toto čte někdo, kdo jel v noci z 23. na 24.3. nočním rozjezdem, tak ví, o čem mluvím. Zkrátka jsme uvěřili pověře, že v nočním rozjezdu nikdy revizoři nejsou a vyrazili jsme "na černo" směr hlavní nádraží. Asi tak po třech minutách autobus staví, nastoupí do něj několik chlapíků, každý z nich má za sebou minimálně ty dva pány, co pomáhají a chrání a než byste řekli švec, máte před očima revizorskou legitimaci. Tak jsme poslušně vytáhli občanky a po pár dnech se postupně všichni stavili na Dopravním podniku města Brna... Vlastně se v ten jeden večer stal Buranteatr takovým pěkným "sponzorem" této společnosti... No nic, no... To, že v každé šalině je nápis, že "černá jízda-drahá varianta", to prostě má něco do sebe...
A to zdaleka není všechno, co se přihodilo... Ale protože nechci napsat sáhodlouhý poloromán, vždyť i dlouhý text odradí, když si ho člověk chce přečíst, tak se těšte zítra na pokračování... A dozvíte se o tom, kterak jsme navštívili Turnov, udělali si dvoudenní výlet a navštívili Bedřicha Smetanu, jak se někteří z nás setkali s vesmírnými lidmi a jak se v našem divadle rodí Heda...
Tak zítra...
pátek 18. března 2011

7. - 9. nejlepší divadlo v České republice

Tak máme za sebou zájezd do jihlavského divadla Na Kopečku. A byl to zážitek se vším všudy... Nejdříve strastiplná cesta s naším staronovým členem Honzou Karafiátem (někdy vám ho také představím), poté vjezd do areálu psychiatrické léčebny a klasická příprava představení. Na tom by ještě nebylo nic zajímavého, že... Jenže teprve po postavení scény, nasvícení a nazvučení to vše začalo. To, že v Jihlavě budeme hrát v rámci Regionální postupové přehlídky studentského divadla JID 2011 jsme věděli, neboť si tam Pana Polštáře pozvali jako inspirativní představení. Ale protože jsme tam hráli v první den přehlídky, bylo před naším předstvením připraveno slavnostní zahájení. To už jsme nevěděli. A tak za námi asi třičtvrtě hodiny před začátkem představení přišli pořadatelé s novinkou, že na začátku bude na znělka na zahájení festivalu. Což by nebyl takový problém. Ve chvíli, kdy nám ale řekli, že ta znělka bude taneční, začali jsme s režisérem Jirkou Hájkem tušit, že něco nebude v pořádku. Nicméně stále nám nebylo jasné, jak to s námi souvisí. Vysvětlení přišlo během pár sekund: "My na tu znělku potřebujeme prázdné jeviště. Respektive překáží nám tam ten stůl, ty židle a ta bílá stěna vzadu." Kdo jste viděl našeho "polštáře", tak víte, že kromě kartotéky (nazvané po jihlavsku skříň, která jim nevadila), je výše zmíněné zcela všechno, co se na scéně nachází... S Jirkou jsme si vyměnili dlouhé pohledy a bylo nám jasné, že není cesty zpět a musíme scénu odsunout, aby mohla proběhnout znělka. A jen jsme si v duchu děkovali, že naši scénu netvoří dekorace tvořená ze tří stěn a nejlépe ještě dvoupatrová a že nemusíme nic rozmontovávat... Nechali jsme tedy volný průchod znělce, která trvala cca 1 minutu, spadla opona, scéna se rychle dala do původního stavu a divadlo mohlo začít. Stal se tak vlastně historický okamžik - za dobu existence našeho divadla jsme poprvé hráli s oponou... Když pomineme průběžné odcházení a opět vracení se diváků do sálu během představení, vyřizování jejích telefonních hovorů během produkce, tak ten zájezd byl vlastně docela fajnový... A všichni hráli moc pěkně, musím je ještě jednou pochválit... A má premiéra jakožto zvukaře dopadla taky kupodivu docela dobře... Taky se musím pochválit, no...
Takže jak vidíte, jeden výlet z Brna a co má člověk zážitků...
Další týden v pondělí jela část pánského obsazení s naší hitovkou a stálicí, představením "Obraz", do Havlíčkova Brodu. Prosím, nehledejte žádnou souvislost mezi tím, že jednou hrajeme v areálu psychiatrické léčebny v Jihlavě a podruhé v Havlíčkově Brodě. Je to fakt náhoda :-) Navíc příští zájezd nás čeká do Turnova... I v Brodě to dopadlo dobře. A dokonce naše divadlo hrálo v jeden den na dvou místech. My jsem si na domovské scéně zahráli Misantropa. Tady, kromě pádu kytary v zákulisí v té nejvíc tiché chvíli a pádu čehosi neznámého v další nejvíc tiché chvíli, se nic závažného nestalo a měli jsme úspěch! V pádu kytary já prsty nemám, ale v pádu toho čehosi už bohužel ano. To už bych ani nebyl já... Ale já za to fakt nemůžu... Záměrně píšu čehosi, protože doteď nevím, co to vlastně spadlo. Při čekání na výstup jsem se opřel o bednu, na které NIC nebylo. Po chvíli přesně vedle mě NĚCO spadlo, já se podívám na zem (potom, co jsem se řádně zastyděl za rámus, který dělám) a na zemi opět NIC... Nerozumím a nechápu, že pád ničeho dokáže udělat takový rozruch... Zřejmě nějaký divadelní duch...
Další velká věc, která se udála během poslední doby je ta, že jsme se ve středu navždy rozloučili s naší inscenací Solaris... A bylo to krásné! Kluci si trochu zablbli, jak se na derniéru sluší a patří... Ale řeknu vám, je to takový zvláštní pocit, když dotleská poslední divák a vy si uvědomíte, že už se toto níkdy hrát nebude... Samozřejmě, že jsme derniéru řádně oslavili a když píšu řádně, tak opravdu myslím řádně... Obzvlášť někteří :-)
A teď to nejhlavnější nakonec. Kdo to ještě nevíte, tak při udílení Cen Alfréda Radoka za rok 2010 se BURANTEATR umístil na 7. - 9. místě v kategorii Divadlo roku. No, není to krásné?
Na tom všem máte velkou zásluhu i vy, naši diváci! Protože nebýt vás, tak my to vůbec neděláme a nemůžeme se pak takto radovat... Takže děkujeme!
Příští týden nás čeká Skleněný zvěřinec, Misantrop a Burani a začátek maratonu hlavních a generálních zkoušek naší další premiéry. Těště se a přijďte se k nám podívat!
čtvrtek 10. března 2011

A pořád se něco děje...

... a v Buranteatru tomu není jinak...
Sotva skončilo předpremiérové a premiérové šílenství nové inscenace "Antonín Huvar", pomalu se blíží předpremiérové šílenství další. Přestože nehrajeme každý den, věřte mi, že někteří členové divadla (a takový inspicient obzvlášť) jsou v divadle denně. Momentálně totiž probíhají zkoušky na další "buran-novinku": Koně přece střílíte. A tak se téměř každé dopoledne či odpoledne v divadle tančí, běhá, mluví, šeptá, brečí, křičí, směje, no a samozřejmě i střílí... Ale co to dá práce se sejít... Když má člověk sestavit plán zkoušek na představení, ve kterém hraje 12 herců, tak to je pěkný oříšek. Ale ne takový ten Popelčin s překvapením, ale pěkně tvrdý... No a kdo jiný by měl ferman zkoušek udělat, než inspicient.
A když už je jednou plán zkoušení hotový, tak si pak někdo vzpomene, že se v diáři překoukl a že vlasně může úplně jinak... Takže znovu: nakreslit tabulku a namalovat si, které herce máme k dispozici, co se dá dělat a lámat si hlavu, co to jde...
Až si tak nějak říkám, jestli těm hercům občas nelezu na nervy, když jim přijde denně několik SMS zpráv typu: "Kolegové, zkouška je zítra 10 - 14"... O půl hodiny později: "Omlouvám se, došlo ke změně, zkouška se přesouvá až na odpoledne, tedy 18 - 22"... O patnáct minut později: "Ještě jednou zdravím, protože večer většina z vás nemůže, jsme nuceni zkoušku zrušit úplně."... O hodinu později: "Tak ještě jinak: Přijďte ráno všichni, kdo máte volno, určitě se najde něco, co se bude moct zkoušet."
Ale nebojte, my se vždycky nějak sejdeme, nazkoušíme, co se dá a to představení nakonec vznikne! Ale proč to dělat jednoduše, když to jde složitě...
A to si ještě po tom všem takový inspicient občas taky zaskáče po jevišti - a třeba hned za tři herce najednou... To máte potom vidět ten zmatek... A obzvlášť, když je inspicientem někdo, kdo má ve vínku, že je schopen zničit nezničitelné...
Já vůbec někdy musím hrozně otravovat... Pořád uklízím, všem kladu na srdce, aby všechno dávali na své místo, aby hlásili, co si kde vezmou, aby hlásili, co se kde ztratilo, zničilo...
Jenomže, přátelé, pořádek musí být... A v divadle obzvlášť! Tak snad mi to ti moji herci prominou...
Takže tak... Tak to u nás teď chodí...
Dnes má "koňský tým" studijní volno, tak toho můžu využít k dalšímu příspěvku... Ale ani dneska nezahálím: za pár hodin se přesouvám do divadla, začnu chystat dekorace, rekvizity a kostýmy a ve 14:00 Buranteatr odjíždí do Jihlavy s Panem Polštářem. Takže jestli některý z čtenářů má v Jihlavě známé či příbuzné, hned jim můžete dát tip na dnešní večer! No a někdy v noci se vrátíme, trochu si pospíme a zase hurá do divadla a připravit na večer další představení našeho repertoáru - "Ten třetí".
Ale, přátelé, stejně je to super, to divadlo! Jak z té strany hlediště, tak i z té strany jeviště a zákulisí!
Tak divadlu zdar!
pondělí 28. února 2011

Na hranici jeviště a zákulisí

Kdo chce vidět burany v akci, ať navštíví některé z našich představení. Jsme v tu dobu "na scéně" a jsme tam pro Vás. K tomu, abychom tam nakonec mohli stát a dohánět Vás k smíchu, pláči či smutku a nebo Vás prostě jen přimět přemýšlet, nestačí pouze pár dní. Je to běh na delší trať, kdy každý děláme maximum, abychom přispěli ke zdárnému výsledku a zasloužili si plně Váš potlesk. Činnosti a úsilí, které velkému finále předcházejí, se odehrávají "za scénou"...A na tomto místě bych Vám rád postupně poodkrýval tu dlouhou cestu, kterou my musíme před premiérou projít, a kterou končíme až spolu s Vámi v divadelním sále. Jsem nejnovějším členem Buranteatru a jako takový jsem se učil spoustu věcí "od píky"... Profesionálně jsem se divadlu nikdy nevěnoval, ale přesto jsem vždy věřil, že si mě ten osud nakonec najde... Stalo se a já jsem velice rád, že mohu na něčem takovém spolupracovat. Jsem techik a inspicient a při této nové práci jsem si postupně oťukával "divadelní život" ...
Když pak, další milou náhodou, přišla nabídka zahrát si v insenaci MISANTROP a prožít si tak s kolegy taky ten opojný pocit, když se hra povede a my vidíme v hledišti, že naše dřina měla smysl, zjistil jsem, že již za tak krátkou dobu, co jsem jedním z buranů se mi splnilo životní přání. Znám divadlo z pozice diváka, ochotníka, z pozice technika a teď už i herce... Je to skvělý pocit.

Nakonec bych ještě dodal, že když vidíte v našem kalendáři, že dnes se zrovna "nehraje", můžu Vás ubezpečit, že s kolegy pilně zkoušíme, snažíme se vymýšlet stále nové a nové věci, aby divadlo šlo s dobou a aby pro Vás bylo místem, kam přijdete rádi.

Podporujte nás v této snaze a vězte, že tento blog pro Vás bude dobrým zdrojem informací ze zákulisí našeho divadla, kde se skutečně "stále něco dějě" ...

About Me

Moje fotka
BuranPavel
Nejnovější člen, který do divadla BURANTEATR přišel z dalekého Broumova. Opustil jsem skály a rozhodl se obětovat svůj život divadlu. Nejdříve schopen dělat cokoliv, přes zjištění všeho, co umím a neumím, co dokážu a nedokážu zničit jsem se vyprofiloval v technika, inspicienta a nakonec i herce... Hm... Co bude dál?
Zobrazit celý můj profil

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.